Jsou kritici blbci?

Vážený pane Vavruchu, odpověď naleznete v e-mailu. S pozdravem Josef Bartoš

Smím použít svůj překlad několika částí vašeho článku z r. 2017 a fotky Evy Blažíčkové v kapitole o Evě Blažíčkové v anglické Wikipedii kterou chci vytvořit?
petr_vavruch (at) yahoo.com

Milá Angeliko,
i my, pisatelé téměř celý život pracujeme s tancem. Nejedná se o rozhodnutí, že půjdete na vysokou školu, která se zabývá tancem a jednoduše o něm začnete psát. Nikoliv, tak to nefunguje. Láska k tanci a celkově k umění většinu z nás provází od útlého dětství a také většina z nás navštěvovala taneční kurzy, studia, konzervatoře. A ano, i my těch „tanců“ vidíme každou sezonu nespočet, někteří z nás už desítky let – já započal svou druhou desítku, přitom jsem jedním z nejmladších členů redakce.
A k těm piruetám – troufám si tvrdit, že jistou piruetu se vším všudy neotočí ani někteří tanečníci, kteří se pohybují na tzv. alternativní scéně. Proč? Zkrátka proto, že v tanci už dávno nejde jenom o piruety a jejich techniku.
S pozdravem,
Josef Bartoš

P.S.: Ale když už jsme u toho, myslím, že bych jednu piruetu ještě zvládl…

Vážený pane Slavický,
použiji tedy jiný příměr, pokud nesouhlasíte s předchozím navrženým. Vezměme si jako příklad šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho – byl snad někdy politikem? Pokud vím, tak nikoliv, přesto však komentuje veškeré politické dění a na české scéně je velmi váženým, oborově uznávaným publicistou.
Stejně tak se domnívám, že dvouletá „praktická“ podmínka k přijetí na katedru tance je nesmysl. Ano, autorům nepochybně velmi pomůže, zda zná prostředí konzervatoře i divadla, ale jak uvádí trefně Jana Bohutínská ve svém komentáři níže: „Praxe kritika je přeci psaní a myšlení, nikoliv tanec samotný, kritika je literární žánr.“ S tím se velice ztotožňuji. Zároveň ještě jednou zdůrazňuji, že zkušenost s tancem i jeho prostředím je pisateli nepochybně více než ku prospěchu.
K Vašemu návrhu, že by naše profese byla více prospěšná, kdyby spíše propagovala a medializovala. Představme si, kdyby se Respekt zřekl všech svých politických komentářů, všech kritických výpadů proti různým nekalým praktikám či zastavil prošetřování některých kauz. To vše pak nahradil rozhovory a nemastnými, často nic neříkajícími tiskovými zprávami politických stran. Kdybychom i my k takovému kroku přistoupili, vymizela by kompletně názorová žurnalistika, reflexe oboru, svědectví účastníka doby (pro další generace), svědectví „ne-tvůrce“ a zároveň zrcadlo, které umělcům pisatel nastavuje. Naopak by je nahradily zprávy o tom, jak každá premiéra je „přelomová“, „dech beroucí“, „unikátní“ či přináší to, co „u nás nemá obdoby“, to vše doplněné PR rozhovory s umělci… Taková představa mě děsí a upřímně doufám, že k ničemu takovému nikdy nedojde. Mluvit o oboru a rozvíjet ho znamená více, než dělat „slepé“ PR.
A k Vaší poslední poznámce ohledně toho, abychom dostali tanec do médií s větším dosahem – přesně z tohoto důvodu jsme navázali spolupráci s Artzónou České televize a s pořadem Mozaika na Českém rozhlasu Vltava, Lucie Hayashi dokonce již byla několikrát přizvána do televizního pořadu České televize. Ledy se prolamují, i když pomalu. Bohužel je nás málo a snažíme se, seč se dá, to mi věřte.
V úctě,
Josef Bartoš

Pana prof.Pirka,který cely život pracuje se srdcem, v rukách jich drzel a studoval nespočet..desítky let......
A kdo z vás dokáže vytočit na jevišti piruetu kromě toho že o umění posuzujete. Srdečně zdraví A.