Nahota je zákusek

Umění je přímou linkou s tělem spojené. Tělo je nástrojem i námětem. Není umění bez těla a těla bez umění. V tanci to platí dvojnásob. Pokud se pohybujeme v performativním umění ať už jako tanečníci, choreografové, kritici, či diváci, kontaktu s tělem a nahotou se dříve nebo později nevyhneme. Je to stále žhavé téma, které se diskutuje, a většina z tanečníků už má svou krabičku, v níž má přesně nachystanou odpověď na otázku „Jak vnímáte nahé tělo na jevišti?“, dávno vybranou. Já si svoji pořád hledám.

21. 6. 2023 úhel pohledu

Ester Trčková.

Autor Ester Trčková

Nahé tělo všichni známe, všichni ho vídáme. Dnes a denně se svlékáme, většina z nás však pouze v soukromí. Nahota je naše intimita, poklad, který střežíme pod nejrůznějšími šaty. Často si i užíváme, jak tělesné křivky pod nimi vynikají. Pohled na nahotu má každý jiný na základě výchovy, zkušenosti, ale také kulturního zázemí a náboženství. Pohled na nahotu zároveň také odráží vztah k našemu tělu. Sebeláska, to tolik skloňované slovo posledních let, má na vztahu k nahotě také velký podíl. Mluvím o mém osobním postoji k nahotě. Nesnažím se prohlašovat nějaké všeobecné pravdy, protože je neznám, nebo protože možná ani neexistují.

Když sledujeme odhalené tělo, sledujeme detailně. Nahota může být sprostá, může být křehká, může být výmluvná nebo hloupá. Může být znázorněná v krásném i záměrně odporném světle. V nahotě je paradox. Nahota je tvárná stejně jako lidské tělo. Nahota má silný hlas. Ať sledujeme nahé tělo v soukromí, nebo na jevišti, má vždy silný hlas, který k nám promlouvá a reflektuje nás.

Francouzský filozof Georges Didi-Huberman kdysi napsal: „Kniha, kterou čteme, čte ve skutečnosti nás.“ A i umění nás čte. Nahé tělo na jevišti stejně tak. Nahota je ten nejobyčejnější, ale zároveň nejvýjimečnější kus „oblečení“. Mluví sama za sebe, mluví tak silně, jak to oblečené tělo nikdy nedokáže. Odhaluje skutečnosti, které se spíše snažíme popírat.

V současné době díky sociálním sítím sice vše sdílíme, ale zároveň jen to, co chceme. Máme možnosti, máme prostředky a čas na nekonečné skrývání se za filtry dokonalosti. Zvykli jsme si pohlížet na tělo jako na krásné ne v jeho podstatě, ale v přehnané dokonalosti. Když ale před námi stojí nahý „člověk (ne)dokonalý“, jsme zaskočeni, zaraženi, uraženi. Proč bychom se na něj měli dívat?

Pohledem na nahotu se učíme, konfrontujeme se s realitou, osvobozujeme se od nesmyslných ideálů. Nahota je pro mnohé stud. Stud, že někdo uvidí mé nahé tělo, že mě bude posuzovat, ale také stud, že nahé tělo pozoruji a porovnávám já. Srovnávání se s ostatními je přirozené, ale je prospěšné mu nepropadnout úplně, jinak nám zaslepí zrak a ochudí nás o možnost vidět věci „tak, jak jsou“. V nahotě je upřímnost.

To, jak nahotu budeme vnímat, ať už na jevišti, nebo kdekoliv jinde, je jen na nás. I když se mi na nahotu často těžko dívá, a ještě hůře se mi na jevišti svléká, myslím, že je důležitá a učí mě přijímat mou lidskost, tělesnost, ale také pomíjivost, která se v těle odráží. Žít v míru s nedokonalostí nám dává možnost vidět nahotu uctivě.

Nahota je zákusek. Tiramisu nebo cokoliv, co máte rádi. Nahota je možná to, co vám chutná tak moc, že byste toho klidně snědli deset kilo, ale víte, že nemůžete, protože pak by se vytratil ten prožitek a výjimečnost momentu, kdy do dezertu ponoříte vidličku. Tak bychom měli podle mě s nahotou pracovat nejen na jevišti. Protože stejně jako já víte, co by se stalo, kdybych snědla deset kilo tiramisu…