Názorná ukázka ze života tanečního umělce: zvrtnutý kotník, stane se to samozřejmě při tom nejbanálnějším pohybu. Zvučné rupnutí a rychle nastupující otok už zažil a přešel několikrát, proč by to nyní mělo být jinak? Zpravidla pak kolega, který není v hrdinském módu, donutí postiženého jet na rentgen. Končetina je bez zlomeniny, doktor doporučuje obklady a v tu chvíli netuší, že předepsat tanečníkovi klid na lůžku má zhruba stejný efekt jako házet hrách na zeď.
O nesmrtelnosti tanečníka
Odjakživa jsem byla alergická na taneční hrdinství. Známe to všichni – tanečník přece přežije všechno. Vyhodí si koleno a nejpozději za týden už hopká na sále. Nebo si zablokuje záda v den představení, a tak si holt večer dá místo vinného střiku obstřik zad. Co nás ale vede k tomu, že se snažíme být za všech okolností superhrdinové?
Natálie Matysková. Foto: Anna Benháková.
Inzerce
Dobře, nebudeme zraněnému křivdit. Jeden dva dny možná opravdu zůstane doma. Je rád, že si na chvilku odpočine. Ale jakmile to bolí jen o trošku míň, hle, už zkouší, jestli kotník vydrží to, co dřív. Sice mu alespoň pět kolegů z branže nezávisle na sobě řekne: „Prosím tě, hlavně se doleč, ať neskončíš jako já – stalo se mi to před třemi lety a pořád mě to bolí.“ Ale kdo by si s tím lámal hlavu? Zvládne to, ostatně jako už tolikrát. Musí, protože co by na to jinak řekli lidi? A co hůř – musí, protože jak jinak zaplatí nájem? A koneckonců, za ten potlesk to prý přece stojí vždycky. Stojí to za ty soucitné pohledy těch, kteří vědí, že jste si vzali hromadu různých prášků na bolest, a proto se můžete tvářit, že není větší potěchy než skákat deset minut v kuse. Stojí to třeba i za chronickou bolest. Nebo ne?
Chápu, že tanečníci jsou z podstaty trochu superhrdinové, možná prostě musí být. Rozumím tomu z jejich pohledu, kdy nechtějí o nic přijít a nechtějí zmařit práci mnoha dalších tím, že zruší představení. Je mi to také jasné z pohledu produkčního – dlouho připravovanou premiéru neodložíte lusknutím prstu a na alternace zkrátka nebyly finance. Ale z lidského pohledu vlastně pořád netuším, proč si nedokážeme dát čas. A jak to, že bereme vážně snad jen ty signály těla, které nás přivedou na operační sály?
Na tento typ hrdinství jsem alergická zejména v momentech, kdy ho pozoruji sama na sobě. A tak nám všem chci popřát, abychom nešli až na dřeň a měli šanci dát našim tělům dostatek péče, když ho potřebují. A také abychom rozlišili, kdy se bez nás svět zbortí a kdy ne.