O solidaritě šéfů aneb existuje ještě profesní sounáležitost?
Ve světě českých zřizovaných souborů se stala dost neobvyklá věc. Šéf početně velkého baletního souboru vypsal konkurz na místa deseti tanečníků a tanečnic s nástupem již od 1. ledna 2025 a angažoval mj. klíčového sólistu z menšího souboru. Vím, že je těžké s tím něco dělat a nelze bránit svobodnému pohybu tanečníků. Je tu ale téma solidarity, že některé věci se mezi kolegy šéfy prostě nedělají.
Zdeněk Prokeš.
Například v Německu existuje nepsaná dohoda (která se ovšem poměrně důsledně respektuje), že šéfové i tanečníci si potvrzují zájem spolupracovat v další sezoně do konce října předcházejícího roku a že přetahování tanečníků uprostřed sezony je minimálně neetické. Ale je to i otázka odpovědnosti a určité loajality tanečníků jako zaměstnanců (abychom neřešili jen odpovědnost zaměstnavatelů). A další věc: není ta přelétavost a touha ochutnávat stále nové bez odpovědnosti vůči jiným trochu generační záležitostí?
Musím se přiznat, že jsem za svůj profesní život prošel obdobími od „nadějný mladý“ až po „nejstarší choreografická generace“. Za těch zhruba šedesát let u divadla jsem třicet čtyři let vedl nějaký soubor. A také si hodně pamatuji.
Vím, byla jiná doba, tanečníci zůstávali ve svých angažmá celý svůj umělecký život a byli loajální ke svému divadlu. Moc jiných možností neměli; nemohli do zahraničních angažmá a pracovali stále s týmiž choreografy. Po roce 1989 se všichni umělečtí šéfové vyměnili a nastoupila nová generace s malými nebo žádnými zkušenostmi. Postupně se měnil repertoár, který měl stále rozmanitější dramaturgii, častěji se pracovalo s hostujícími choreografy, kvůli otevření hranic a vstupu zahraničních tanečníků na náš pracovní trh sílila konkurence.
Tehdy jsme jako šéfové spolu hodně komunikovali, osobně se setkávali. Bylo třeba posoudit různé legislativní změny, které se nás dost dotýkaly, pracovní řády, platy, honoráře. Koordinovali jsme dramaturgické plány, abychom se nedublovali, ladili data premiér, aby nekolidovaly a mohli na ně dojet recenzenti. Týkalo se to i personálních otázek. Organizovali jsme „Burzy mladých tanečníků“, kde si šéfové mohli vybírat z naší i zahraniční nabídky absolventů baletních škol. Hlavně jsme si ale řekli, že konkurzy budeme plánovat vždy na únor až duben s nástupem od nadcházející sezony. Byly také výjimky, když kolega chtěl od další sezony angažovat mého brněnského sólistu, ale zároveň ho chtěl obsadit už do jarní premiéry. Domluvili jsme se, že ho budu pouštět na zkoušky a v budoucím divadle bude zatím hostovat. Zároveň, když už tam byl v angažmá, jezdil do Brna dohrávat své role. Takových případů bylo více. Prostě byli jsme všichni na jedné lodi, i když jsme chtěli mít co nejlepší tanečníky a tanečnice. Byli jsme solidární a drželi nějaká nepsaná pravidla a profesní sounáležitost.
Dnes už se na to nehraje, komunikace je téměř nulová a vypsat konkurz během sezony s nástupem od ledna se zdá být normální. Investice do každého tanečníka je nemalá, zvláště pokud jde o cizince, a navíc ze země mimo EU (nové kostýmy na míru, práce asistentů při přípravě premiéry, případné vyřízení pracovních víz). Pokud odejde umělec uprostřed sezony, je tato investice zmarněna.
