Quo vadis chorus? Quo choris? – Úvaha (nejen) ke slovenské diskusi o stavu kulturní politiky

Yvonna Kreuzmannová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor: Yvona Kreuzmannová

Nicméně česko-slovenský koncept má grády – o tom nás konec konců přesvědčuje i letošní Tanec Praha –, diváky zajímá a je co porovnávat. Slováky žijící v Čechách s těmi, co pracují „doma“, podmínky pro tvůrčí proces, schopnost spojit síly nebo naopak diskrepance mezi „zřizovanými“ a „nezřizovanými“, jak se terminologicky vyjadřují na Slovensku. My říkáme příspěvkovky a neziskovky, ani jedno nezní nic moc.

Pořadatelé Nu Dance měli odvahu otevřít velmi žhavá témata kolem stávající situace tance na Slovensku ve veřejné diskusi (za účasti zástupců taneční scény, ale i MK, kraje a institucí), a to po řadě měsíců přestřelek a kuloárových debat kolem nestandardní podpory jednoho tanečního souboru „na úkor“ jiných. Jak bytostně to připomíná situaci v Čechách!

Ján Ďurovčík (připomeňme jeho muzikálovou minulost u nás, ale třeba i překvapivý talent v počátcích jeho kariéry) se stal trnem v oku nezávislé scéně současného tance na Slovensku, protože si „vydobyl“ status „zřizovaného“ souboru (jako součást SĽUK – tady se nabízí paralela o desítky let zpátky k Souboru písní a tanců kdysi pod MK ČR spolu s Pražským komorním baletem). S finanční podporou daleko převyšující vše, čeho může nezávislý soubor či projekt současného tance dosáhnout – 440 000 €/rok. To je víc než 11 mil. Kč…

Mohla by to (v jiné zemi) být docela běžná podpora profesionálnímu souboru, který dá angažmá na celý rok dvanácti tanečníkům a má v úmyslu odvést své dvě premiéry včetně toho, že dá prostor různým tvůrcům, např. i VŠMU. Zní to věrohodně. Problém ale je, že není na všechny brán stejný metr. Pokud by se poněkud mainstreamově zaměřený Ďurovčík, oslovující ke spolupráci obdobné tvůrce vycházející z neoklasiky, těšil srovnatelné podpoře i hodnocení jako experimentující choreografové současného tance (což určitě není jeho kategorie, jak sám přiznal), bylo by to snad v pořádku. Ale oni představitelé současného tance jsou na tom o poznání hůř, ačkoli jsou výrazně lépe hodnoceni experty, a to diametrálně!

Jejich podpora sotva dosáhne na deset procent té Ďurovčíkovy, tj. maximálně 40–50 000 €/rok. Alarmující je fakt, že ten, kdo na granty málokdy dosáhl a experti ho nehodnotili dost vysoko, si už dříve dokázal získat politickou podporu i mimo grantový systém. Ne náhodou mu onu „pozici“ pod hlavičkou SĽUK podepsala bývalá ministryně kultury těsně před volbami.

A tak tu padlo děsivé slovo „politický choreograf“ – nechce se mi věřit! Ale je to u nás jiné? Řekla bych spíš „politický soubor“. Protože přidá-li každý rok ministr na přání premiéra jednomu konkrétnímu subjektu peníze proti všem doporučením grantové komise, „je cosi shnilého ve státě…“.

Dobrá, ponořme se „in medias res“. Jádro celé věci není jen v tom, zda stát podporuje silněji ten či onen směr tance a jak funguje nekalý lobbing. Za komunistů to byl prakticky jen balet nebo folklor, to už snad máme za sebou, dnes je tu dynamicky se rozvíjející scéna současného tance, pohybové a fyzické divadlo, nový cirkus, přesahy žánrů… Ale tušíme, zda a jak vůbec je státní/veřejná správa schopna rozlišit se svými nástroji/odborníky/grantovými komisemi uměleckou kvalitu, jak analyzuje potřeby jednotlivých oblastí umění a posuzuje tvůrce/projekty napříč žánry, jak si stanovuje priority?! A kdo nese odpovědnost a kdo rizika?

Je třeba se opakovaně ptát, proč jsou kamenné („zřizované“) scény a jejich soubory brány jako relevantní a neziskovky jako rizikové i teď – po třiceti letech tvrdé práce? Nikdo není efektivnější a pružnější než nezávislá scéna, nepodbízí se divákům, nebojí se experimentovat, navíc málokdo má takový ohlas v zahraničí – lepší reprezentaci si nelze přát. Kde je tedy „zakopán pes“?

Slováci se hojně přesunují k nám právě proto, že je tu otevřenější systém a také více prostor – Ponec, Alta, Alfred ve dvoře, Jatka78, La Fabrika, Komedie…–, ale i úžasné regiony poskytující tvůrčí rezidence i možnosti prezentace – Moving Station Plzeň, Švestkový dvůr Malovice, Divadlo 29 Pardubice, Komařice, DIOD Jihlava, Na cucky Olomouc, Cooltour Ostrava, Kredance České Budějovice a mnozí další, kteří milují objevování něčeho nového, jiného, inovativního.

To v žádném případě není sázka na jistotu. To je neustálé hledání, experimentování a zároveň velká satisfakce, když se dílo daří. U nás se i za velmi hlubokého podfinancování této scéně daří vzkvétat. Klobouk dolů před všemi, co to ustáli, nepodlehli syndromu vyhoření, nevzdali to a tvoří dál.

Slováci jsou na rozcestí. Mají velký potenciál a snad už konečně i chuť vést mezi sebou dialog. Ono to bez něj paradoxně nejde, protože žádné animozity by neměly bránit lidem z branže táhnout za jeden provaz a udělat něco pro svůj obor, snad tomu napomůže PLAST (Platforma súčasného tanca).

A tak jsem jen zopakovala na jejich veřejné diskusi to, co už říkám desítky let u nás: podpora současného tanečního a pohybového umění je věcí politické vůle.

Buď se najde politik – ministr, náměstek, radní pro kulturu –, který začne vnímat potřeby oboru a pokusí se nastavit cesty k jeho zrovnoprávnění s těmi „tradičními“, anebo se budeme dále potýkat s existenčními problémy na hraně přežití. Doba se mění, ministři i primátoři přicházejí a odcházejí, těch prvních bylo v ČR za tři dekády dvacet, na pražské radnici „jen“ jedenáct, ale intuice i letitá zkušenost mi říkají, že nyní je právě u nás šance vést dialog s politiky na úrovni a posunout věci správným směrem.

Na Slovensku jsem se bohužel pocitově ocitla o dvacet let zpátky. Bylo mi z toho smutno, protože devadesátá léta byla ve znamení jejich talentů, k nimž jsme obdivně vzhlíželi. Quo vadis chorus?