Když jsem v posledním prosincovém týdnu usedal na své místo v přeplněném hledišti pařížské Opery, držela se mě nelibá pachuť v ústech. Tři hodiny předtím jsem totiž obdržel e-mail, že dlouho očekávanou rekonstrukci Svěcení jara Václava Nižinského budou interpreti tančit v rouškách a místo živého orchestru se bude hudba pouštět z reproduktorů. Tečka. Takový opravdu malý, přehlédnutelný a přeslechnutelný detail...
Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.
Tím však vynalézavost pařížského stánku umění neskončila. Zajímavé totiž bylo, že někteří tanečníci roušky měli a někteří ne. Ptáte se asi úplně stejně jako já: Proč? Několikrát jsem se přistihl, jak přemýšlím nad tím, co přimělo vedení k rozhodnutí předvést inscenaci v takových podmínkách. Pak jsem se rozhlédl po beznadějně vyprodaném hledišti (samozřejmě v rouškách, zdraví nechme stranou) a důvod byl nasnadě. Zrušit premiéru, na kterou lístky sahají k cenám 130 eur, by zřejmě nepředstavovalo taktické, natož vítané rozhodnutí.
Hřeb večera však přišel vzápětí. I Vyvolená měla roušku! Nemohl jsem se v tu chvíli ubránit dojmu, že o něco podstatného přicházím. Konejšil jsem sám sebe, že přeci v tanci promlouvá tělo jako celek a výraz tváře je v tomto ohledu podružný. Ale ne, nepřesvědčil jsem se. Sledovat kus látky, která se nepohybuje v rytmu obličejových svalů, bylo zvláštní. Nenamítám nic proti zdravotním aspektům takových opatření. Naopak bych v takovém případě uvítal, kdyby roušky měli všichni. Nutně mě to ale vede k otázce: Neměli bychom mít možnost včas se rozhodnout, zda tomu skutečně chceme přihlížet? Přeci jen jsme přišli o podstatnou část uměleckého zážitku (pominu-li peněžní obnos, který zmizel z mého účtu rychlostí světla) a ten nejde nahradit nešetrným oznámením pár hodin před konáním akce.
Rozhodně nepatřím mezi antirouškaře, ale… co nás čeká příště? Odetta v roušce? Je pravda, že tam ta bílá bude ladit.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.