Roušky neroušky…

Když jsem v posledním prosincovém týdnu usedal na své místo v přeplněném hledišti pařížské Opery, držela se mě nelibá pachuť v ústech. Tři hodiny předtím jsem totiž obdržel e-mail, že dlouho očekávanou rekonstrukci Svěcení jara Václava Nižinského budou interpreti tančit v rouškách a místo živého orchestru se bude hudba pouštět z reproduktorů. Tečka. Takový opravdu malý, přehlédnutelný a přeslechnutelný detail...

Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.

Inzerce

Tím však vynalézavost pařížského stánku umění neskončila. Zajímavé totiž bylo, že někteří tanečníci roušky měli a někteří ne. Ptáte se asi úplně stejně jako já: Proč? Několikrát jsem se přistihl, jak přemýšlím nad tím, co přimělo vedení k rozhodnutí předvést inscenaci v takových podmínkách. Pak jsem se rozhlédl po beznadějně vyprodaném hledišti (samozřejmě v rouškách, zdraví nechme stranou) a důvod byl nasnadě. Zrušit premiéru, na kterou lístky sahají k cenám 130 eur, by zřejmě nepředstavovalo taktické, natož vítané rozhodnutí.

Hřeb večera však přišel vzápětí. I Vyvolená měla roušku! Nemohl jsem se v tu chvíli ubránit dojmu, že o něco podstatného přicházím. Konejšil jsem sám sebe, že přeci v tanci promlouvá tělo jako celek a výraz tváře je v tomto ohledu podružný. Ale ne, nepřesvědčil jsem se. Sledovat kus látky, která se nepohybuje v rytmu obličejových svalů, bylo zvláštní. Nenamítám nic proti zdravotním aspektům takových opatření. Naopak bych v takovém případě uvítal, kdyby roušky měli všichni. Nutně mě to ale vede k otázce: Neměli bychom mít možnost včas se rozhodnout, zda tomu skutečně chceme přihlížet? Přeci jen jsme přišli o podstatnou část uměleckého zážitku (pominu-li peněžní obnos, který zmizel z mého účtu rychlostí světla) a ten nejde nahradit nešetrným oznámením pár hodin před konáním akce.

Rozhodně nepatřím mezi antirouškaře, ale… co nás čeká příště? Odetta v roušce? Je pravda, že tam ta bílá bude ladit.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.

Témata článku

Tanec

Diskuze

Přidat komentář

JKlen před 1200 dny

Rouška se rouhá plánovitě

Roušku už moc nemusím a přesto se nerad podvoluju a ctím nejen většinu a i stovky už názorů za více jak dva roky - odborných a až odporných nad tím, že by to mělo být vždy a všude a bez rozdílu ... Asi i méně chápajíc nejen v metru, letadle a nebo v restauraci, jak někdy proutkem možno tuto kouzelnou proměnu odložit mávnutím proutku a dělat jakože nic ... A jako jíst v rouškách asi moc nelze, nevím jak tancovat v roušce a dělat že neva, dýchám si zhluboka a předvedu to, co jsem v on-line provozu nacvičoval celé dva roky a lustry - nelustry v obýváku trpěly ... nepochopil jsem ani, co to v přenosu on-line může být zpožděno v obraze a zvuku a ověsky na lustru padajíce - a babička je přehlédla na návštěvě u sousedky, kde si špitaly klidně bez roušky ...
Divná doba a divný vztah k tomu, co je ještě možné a co ještě ne ...A ani i kdyby těch euro bylo asi i více jak pěkně kulaťoučké miliardy nebo i víc, tak nepochopím pak, co se asi bude provádět za takových pět let, až se bude vědět víc a bude nám o tom vyprávět víc těch imunologů, kardiologů, zubařů, náměstků, prezidentů od všeho a těch nepracujících kravaťáků z podloubí malostranského - myšleno i spíš z hospody ...
Rouška se rouhá proti i kultuře tak, že to ani žádné dotace nezaplatí a v naší hospodě to zavřeli zatím teď na víkend, že nejsou lidi a v deset prostě končí ...
Kde skončí ta rouška?!?

3 0

odpovědět