Předposlední živý přenos StarDance podle MediaGuru sledovalo 1,56 milionu diváků*divaček starších 15 let. Sledovanost ale letos překročila i hranici 1,7 milionu, když muzikálový večer vidělo 47,3 % všech lidí u televize. Pořad si tak (alespoň v číslech) udržuje podobnou náklonnost publika jako loni a i tento podzim bezkonkurenčně kraluje sobotním večerům. Nechtěla bych být v kůži dramaturgů*dramaturgyň ostatních stanic, kteří musí do víkendového prime timu také něco nasadit. Čím to ale je? Co nás u třinácté řady téhle soutěže stále drží?

Napadá mě tradice, zvědavost, setrvačnost, zábava, pospolitost, emoce, nostalgie, napětí, energie a pro mnohé přitažlivá slavnostnost živých přenosů. Věřím ale, že hodně lidí na StarDance zajímá i samotný tanec – ať už jim připomíná stará dobrá léta v tanečních, vžívají se skrze něj do atmosféry velkolepých plesů, nebo je jednoduše těší pohled na společenský tanec a užívají si ho amatérsky hodnotit. Důvodů může být spousta. I já si ty svoje postupem času přehodnocuji a přispívám přitom do diskuze, která se s každým ročníkem soutěže vrací a mnohé už v ní bylo řečeno.

Například socioložka Irena Reifová se pro Aktuálně.cz loni vyjádřila, že StarDance je „konzervativní, maloměšťácký pořad, který uspokojuje potřebu pozitivity tím, že vytváří iluzi luxusu, atraktivity, blyštivého světa, který ale popírá řadu věcí a otázek“. Ze zábavního pořadu se tak stává něco jako „pornografie pohody“. Častým trnem v oku kritiků*kritiček je také víceúrovňová kýčovitost. Na tu ve svém sloupku naráží i Filip Staněk tady na Tanečních aktualitách.

Nemyslím si sice, že by si StarDance zasloužila titul národního kýče (ten bych si šetřila pro jiné adepty na komerčních televizích). Nicméně musím přiznat, že minimálně estetickou nelibost (a vizuální „ick“) ve mně letos vyvolávají třeba motýli poletující v pozadí stage nebo pojetí úvodní znělky, kterou nezachránilo ani zasazení do funkcionalistického klenotu v podobě Volmanovy vily. I kvůli těmto (pro pořad vedlejším) prvkům bych StarDance označila za svůj veřejnoprávní guilty pleasure, ale rozhodně ne za katastrofu, nad kterou by koncesionáři*koncesionářky měli lámat hůl. Stále navíc vnímám, že soutěž dělá dobrou službu mediálnímu obrazu tance, na což jsem narazila už v dřívějším úhlu pohledu. Nasvědčuje tomu i rostoucí kult profesionálních tanečníků*tanečnic, kteří dostávají stále větší prostor jak v přenosech, tak ostatních médiích a na sociálních sítích. 

To, co mě zaráží o něco více než jen potřeba produkovat v dnešní době komfortní, feel-good show, je její neměnnost. První řada StarDance se vysílala, když mi bylo sedm. A od té doby se ve světě změnilo nesrovnatelně více než ve StarDance. V pořadu přetrvává nejen zaběhlé moderátorské duo, ale i celý (BBC licencovaný) koncept bez známek výrazné inovace. Český divák*divačka předem ví, co očekávat. Hlavní proměnnou jsou výkony párů, jinak je StarDance jistota. Právě v tomto ohledu se soutěž hodně vzdaluje od umělecké taneční scény, kterou považuji naopak za dynamickou, inovativní a plnou překvapení. 

Viditelný pokus o rozbití jinak velmi konzervativního vzorce jsem zpozorovala alespoň ve snaze o diverzitu, která se v posledních ročnících propisuje do výběru hvězd. Nedopracovali jsme se nikterak daleko – například k zařazení stejnopohlavních tanečních párů, což už zvládly štáby v několika zahraničních zemích včetně Slovenska. Přesto vnímám kroky směrem k větší rozmanitosti, která se letos projevuje například ve věku, etnickém původu či zdravotním znevýhodnění soutěžících.

A právě to podle mě láká onen milion a půl diváků*divaček, aby se v sobotu večer sešli u televizních obrazovek. Čím více lidí napříč generacemi a vrstvami se se soutěžícími ztotožní, tím úspěšnější a inkluzivnější koncept StarDance může být. Jeho další velkou výzvou ale bude (konečně) využít svou moc a dosah k podpoře moderní společnosti, pro kterou se heteronormativita, stereotypy, body-shaming nebo objektivizace těl stávají skutečně pasé. Obávám se, že jinak u nastupujících generací už dlouho neobstojí.