Taneční publicista není PR agentura

Clara Zanga. Foto: Michal Hančovský.

Autor Clara Zanga

V mé domovské redakci Aktuálně.cz zpravidla texty poskytujeme k autorizaci. Upozorňujeme ale, že se jedná spíše o faktickou kontrolu, nikoliv o proces, při němž bude materiál píárkově učesán a zkrocen. Někdy je však čím dál těžší držet se svých zásad, protože stále více respondentů a respondentek má nejen pocit, že je autorizace jejich vyjádření automatická, ale také, že k ní mohou přistoupit s libovolnou mírou kreativity.

S takovým kreativním přístupem ke vzniklému textu se nedávno setkal šéfredaktor Tanečních aktualit Josef Bartoš, když začala odstupující předsedkyně Vize tance Marie Kinsky po rozhovoru s ním upravovat výsledný text do jakéhosi propagačního tvaru. Text kvůli tomu vůbec nevyšel, jak Bartoš upozornil v komentářích, a taneční svět tak přišel o cenné informace i jistou míru veřejné kontroly organizací, jako je například Vize tance.

Na poradách Aktuálně.cz si co týden opakujeme mantru: Autorizace je naše dobrá vůle, nikoliv povinnost. Pokud nastanou problémy a respondent nebo respondentka svým chováním popírá roli novináře, případ posuzujeme právě z hlediska veřejného zájmu.

Pro taneční publicistiku je tedy nutná debata o tom, co je pro náš obor vlastně veřejným zájmem. Namátkově by to mohla být komunikace s velkými divadelními institucemi či profesními organizacemi, zejména pak vyjádření jejich zástupců, o politicích reprezentujících kulturní sektor nemluvě.

U jednotlivců, které by mohlo jejich tvrdší vyjádření poškodit, bych se naopak přikláněla ke shovívavému přístupu. Pokud ale zastupují velkou organizaci či spolek, musí s mírou veřejné kontroly počítat – a tu na malém tanečním poli rozhodně nezajistí velká celostátní média. Je to úkol nás redaktorů v malých specializovaných médiích, případně rubrikách.

Problém je, že nám tuto veřejnou kontrolu někdy znesnadňují samotní aktéři tanečního pole, jak jsem popsala výše. To je totiž tak sevřené, že se mezi sebou všichni znají, a je tak snazší svého známého nebrat tolik jako novinářskou autoritu. Očekávání, že média orientovaná na tanec, potažmo divadlo budou plnit propagační roli, podle mě vyplývá i z toho, že tanec je taková menšina v menšině – marginalizovaný i v oblasti kultury. Umělci a instituce tak logicky čekají, že jim my „spřátelená“ média budeme tak trochu nápomocná. A to ráda budeme. Jen je potřeba přistupovat i k tanečním publicistům jako k novinářům, nikoliv ke kamarádům nebo PR agenturám.