Velký šéf

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Autor Filip Staněk

„Je-li v jakékoliv oblasti lidského života identifikována struktura autority a dominance, měla by být zpochybněna. Není-li schopna se ospravedlnit, je nelegitimní a měla by být odstraněna.“ Tak popisuje Noam Chomsky podstatu anarchismu a já s ním souhlasím. V pozici uměleckého šéfa jsem takovou strukturu našel. Čím je soubor větší a prestižnější, tím větší pozornosti se jeho šéfovi dostává. Kontrolován úřady, médii, veřejností, různými radami, musí prezentovat výsledky. Hodnota umění se měří špatně, nezbývá tedy, než předkládat tvrdá data (návštěvnost, hospodaření, počet oceněných umělců, atd.). Možná právě z této nutnosti tvrdne některým šéfům myšlení i srdce (někdy dokonce i níže položené orgány, na což nedávno jeden z nich doplatil). Zapomíná se ovšem, že existuje ještě další kritérium, které by měl „dobrý šéf“ splňovat. A sice spokojení zaměstnanci. Lze se ohánět fakty jako zvyšování platu, nicméně reálný harmonický stav závisí na něčem jiném. Osobní pohoda, pocit uznání, víra ve smysluplnost práce, celkově dobrá atmosféra na pracovišti. A taky duševní svoboda, která je nezbytná k umělecké produkci jakéhokoliv charakteru. V preambuli statutu Národního divadla stojí, že „divadlo je prostorem pro svobodnou uměleckou tvorbu“. Proč se tedy domnívám, že nároku na uměleckou svobodu tanečníka by se někteří artistic directors cynicky vysmáli?

Je na každém, co si nechá líbit, jistě. Jenže s pozicí šéfa se pojí moc. On rozhoduje o vašem platu, on rozhoduje zda, co a jak často tančíte – ano, štěstí tanečníka tkví v tomto. Kdo dělá problémy, může trčet v desáté řadě. Asistent ani pedagog vás nezachrání, i oni jsou závislí na šéfově libovůli. Možnosti zaměstnanců jsou tedy omezené. Pokud se nespojí. Proto je třeba podporovat rivalitu, aby se takové riziko snížilo.

Kdyby se duševní strádání projevilo v uměleckém výsledku, měla by kritickou funkci zastat veřejnost, média a ony umělecké rady. V případě baletu to však záhadně selhává. Veřejnost je pohodlná až lhostejná – sám jsem viděl, jak automaticky aplauduje všemožným uměleckým zločinům; média papouškují oficiální zprávy, kulturní dění sice jakžtakž reflektují, prostor však poskytují zpravidla horní straně; radu jmenuje ředitel, střílení do vlastních řad nelze čekat. Výsledky v číslech jsou, do kanceláří a baletních sálů nikdo nevidí. Není divu, že vzniká problém, o kterém se nemluví.

„Přibrala jsi. Měl by ses ostříhat. Dítě nebo kariéra. Zraněné koleno? XY měl totéž a tančit mohl. Volno bude za dva týdny.“ Šéfovým základním motorem je zřejmě ambice. Vydrápal se na svou pozici a hodlá tam zůstat co nejdéle. Pochopil, že jeho role není umělecká, ale politická a chce-li obstát, musí respektovat systém. Potřebuje výsledky. Bylo by to v pořádku, kdyby se choval jako „slušný člověk“. Slušnost však není ekonomická, práci brzdí. A vůbec, dá se vyložit jako necílevědomost. Sem tam se musí zalhat, překroutit fakta, použít někoho ne jako cíl, ale jako prostředek (a Kant tomu nerozumí, nemusel řídit company). Konzultovat rozhodnutí s těmi, jichž se týkají, nepřichází v úvahu. Odpovědnost nese on (anebo ona, což zde neuvádím z politické korektnosti). Soubor je nutno vést jako firmu. Sloužíme sice veřejnosti a kultuře, jenže firma musí prosperovat, jinak se vedení vymění. Kdo nespadá do kolonky „maximální výkon“- tedy starší umělci (rozuměj nad třicet) a ti s dětmi, musí být postupně odsunut. Smáznou se tím dvě mouchy jednou ranou: pro takové totiž práce není jedinou prioritou a navíc mívají názor. Co na tom, že mají zkušenosti? Nahradí se mladšími, ti jsou vděční a neoponují. Jenže přirozená hierarchie v souboru funguje jako regulační mechanismus: starší udržuje v pozoru, mladé učí „kumštu“. Když pak v hledišti „obdivujeme“ pohybující se tělesné schránky, jimž se ve tváři zračí snaha, úporný úsměv, jenom ne prožitek, není to jejich chyba. Oni se jen ze všech sil snaží naplnit připomínky asistenta. Osobní vklad, odchylka od instrukcí se trestají. Tanečník nemůže, je přesvědčen šéf, být svobodným tvůrcem. Musí šlapat jako kolečko ve stroji. V jeho stroji. A když se kolečko porouchá, vymění se. Invenci je třeba blokovat, aby do mechanismu náhodou nepronikl život. Život je nevypočitatelný. Forma uměleckého výkonu i chod instituce jsou tím dokonalejší, čím méně obsahují života. Repertoár je dobré prošpikovat zvučnými jmény. Nehledě na aktuálnost či další parametry choreografie. Tomu nikdo nerozumí. Když se to podá, snobové tleskají, ostatní se přidají. Taky frčí složené večery. Klasika, „moderna“ (ano, říkají moderna), zvládneme všechno: „kdo zvládne klasiku, zvládne cokoliv.“ Slyším v tom aroganci jen já? Všechny soubory vedené touto politikou se snaží napasovat do stejného dramaturgického vzoru. Ničím se neliší. Žádný není unikátní. Nejlepší na tom je, že není konkurence. Když jsou v ulici dvě pekárny, jdete tam, kde mají lepší chleba a usměvavější obsluhu; chcete-li však ve městě na balet, musíte k nám. Šéf se potřebuje pouze udržet v sedle. Proto musí mít všechny složky pokud možno pod kontrolou, proto musí vyzařovat auru úspěchu. Že se to někdy kříží s něčím osobním štěstím či svobodou? Who cares?

Možná mě máte za marxistického blázna, ale každý šéf ve státním či městském divadle by si měl uvědomit, že tanečníci tu nejsou kvůli němu, nýbrž naopak. Morální aspekty jednání by se neměly podřizovat budování chiméry úspěchu. Projeví se to v umělecké rovině.

Před pár lety jsem v takovém prostředí pracoval. Skoro si na to zvyknete. Systém vás přesvědčuje, že stávající řád je norma a že jinak to bohužel nejde. Někde uvnitř tušíte, že to tak není a že přece musí existovat lidé, kteří by vaše představy o fungování uměleckého celku sdíleli. Protože o lidech to je. Oni tvoří instituce a v nich se pak pohybují. Měl jsem štěstí, podařilo se mi je najít. Sleduji-li situaci dnes, nemám dojem, že by se něco změnilo. Naopak mi přijde, že se totalitní tendence prohlubují. Pravda, sleduji to z odstupu. Z odstupu však vidíme mnohdy lépe, než máme-li zkoumaný předmět nalepený před očima. A kdo ví, možná se přece jen mýlím a všichni jsou ve skutečnosti šťastní a spokojení. Já jen tvrdím, že pro štěstí a spokojenost je potřeba trochu svobody. V každé oblasti lidského života a v umění zvlášť.