Vize tance, Duncan Centre a „SVINSTVO“

Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.

Autor: Josef Bartoš

Když následně aktuální ředitelka konzervatoře Romana Lisnerová oznámila pedagogickému sboru v e-mailové korespondenci, že skončila na druhém místě (výherce výběrového řízení stále není veřejnosti znám), strhla se velmi emotivní diskuze. Jedna z kolegyň výše zmíněnou část dopisu označila za „SVINSTVO“ (ano, takto kapitálkami) a já s tím musím souhlasit. To, co napsali zástupci Vize tance, je totiž tak zvaný argumentační faul. Na základě chybných úsudků a absence dat (uvedu dále) dedukují informace o úrovni výuky, a ještě k tomu dávají vysvětlení. To považuji za naprosto fatální selhání Vize tance, které se nechalo unést emocemi a místo ověřených faktů vypustilo do světa cosi, co jitří staré rány a vyvrácené domněnky.

Ale protože emocí už bylo v této kauze dost, chce to nějaká data. Pojďme se tedy podívat na onu ZUŠ úroveň Konzervatoře Duncan Centre v posledních letech (v závorce vždy uvádím rok ukončení studia):

• Ester Trčková, Adam Kmenta, David Králík, Kateřina Jabůrková a Žaneta Musilová založili SPOLK (všichni 2021, rozhovor s nimi zde) a získali rezidenci v Divadle Ponec na tvorbu nové premiéry,
• Šimon Klus (2020) a Michaela Kadlčíková (2015) tančí v Lenka Vagnerová & Company,
• Nikola Němcová (2017) a Jitka Čechová (2017) se objevily v inscenacích pod hlavičkou PULSARu, stejně jako mnoho dalších studentů účinkovalo v inscenaci Slavnost téhož uskupení,
• Johana Pocková (2015) založila spolu se Sabinou Bočkovou POCKETART, vyhrály Divokou kartu Tanečních aktualit a letos lze jejich choreografie nalézt na programu festivalu Tanec Praha a v rámci prestižní platformy Aerovawes ve výběru The Twenty21
• Anna Benháková (2014) založila Dočasnou Company, studuje choreografii na HAMU a již na sebe několikrát upozornila vlastní tvorbou,
• Inga Zotova-Mikshina (2015) vyhrála ve stejném roce, v němž absolvovala, Cenu Jarmily Jeřábkové, později se objevila například v inscenaci !O! – Family Therapy skupiny Tantehorse (spolu s Johannou Pockovou) a nyní na konzervatoři vyučuje stejně jako její partner, rovněž absolvent konzervatoře Roman Zotov-Mikshin (2019), (kdybych šel ještě dál, musím zmínit Moniku Částkovou (2010), která tančí v inscenacích Farmy v jeskyni a Lenka Vagnerová & Company, ale je pravda, že to už jsem mimo záběr posledních let; je ale dobré si připomenout, kdo všechno mezi absolventy patří, aby se na to nezapomínalo),
• studenti posledních ročníků pak minulý červen zatančili choreografii Kreatur Sashy Waltz v Divadle Ponec a ohlas na tuto premiéru byl nebývalý (recenze: Artzóna, Taneční aktuality, Opera Plus),
• před několika lety zároveň vznikl na konzervatoři projekt, v němž se studenti 3. ročníku podíleli na tvorbě choreografie předního českého tvůrce. Zejména dílo Svěcení Jara Jiřího Bartovance zaujalo širokou veřejnost, a dokonce se dostalo do programu České taneční platformy.

A to zmiňuji pouze ty výraznější, kteří se objevují na jevišti. Stranou nechávám ty osobnosti, jež vyučují budoucí generace na základních školách, na základních uměleckých školách a v soukromých studiích (k čemuž konzervatoř také své absolventy připravuje a uplatnění v pedagogické profesi považuje za stejně významné).

Tak toto mají být ta poslední léta značného úbytku talentů na naší scéně! Opravdu mě zaráží, že si PROFESNÍ ORGANIZACE nedala tu práci s ověřením, zda jsou její argumenty pravdivé. Někdo by mohl namítnout, že dříve těch jmen bylo více a mnohem výrazněji rezonovala povědomím naší komunity. Ano, s tím musím souhlasit. Ale o jakých jménech, potažmo o jakém období se bavíme? Lea Švejdová (1997), Bára Látalová (1997), Veronika Švábová (1997), Petra Hauerová (1998), Honza Malík (1999), Marta Vodenková (2001), Dora Hoštová (2001), Lenka Bartůňková (2001), Kristýna Celbová (2001) nebo třeba Michal Záhora (2003). Kdybychom překročili období duncanovské šestiletky, mohli bychom jmenovat například i Dášu Chaloupkovou (2006), Kateřinu Stupeckou (2007), ale i mnoho dalších. Řeč je tu o období, kdy konzervatoř vedla ještě její zakladatelka Eva Blažíčková (do 2009) a jména absolventů skutečně patřila mezi ta nejvýznamnější na zdejší scéně. Trend úbytku, o kterém zástupci Vize tance v dopisu hovoří (i když ne tak drastický, jak se na první pohled může jevit), tedy začal dříve, a není možné ho spojovat pouze s aktuálním vedením (2015-2021) a využívat jej jako argument v neférovém souboji. Nehledě na to, že takovým komentářem útočí nejenom na vedení, ale také přímo na nás, na pedagogy školy, z nichž většinu lze nalézt na výše uvedeném seznamu oněch výrazných osobností odchovaných Evou Blažíčkovou, nebo je lze do něj zařadit.

Vůdčí osobnost by měla spojovat, jak řekl ve zmíněné e-mailové korespondenci jiný kolega. Mně nezbývá nic jiného, než novému nástupci popřát pevné nervy. Bude je v komunikaci s veřejným míněním jitřeným nepravdivými fakty potřebovat.