Nedávno proběhl konkurz na ředitele či ředitelku Konzervatoře Duncan Centre. Pár dní před výběrovým řízením se na facebookových stránkách profesní organizace Vize tance objevil otevřený dopis signovaný její předsedkyní Marií Kinsky, která byla do funkce zvolena loni v lednu. Dopis byl určený pražským radním a členům výběrové komise. Mimo jiné se v něm píše: „V posledních letech konzervatoř trpí poklesem úrovně v té oblasti, pro kterou byla založena, tedy v oblasti profesionálního tanečního umění. Jako organizace zastupující umělce právě z tohoto žánru musíme konstatovat, že již několik let vidíme zřetelný úbytek výrazných tanečních osobností vycházejících z Duncan Centre a objevujících se na jevištích. Z tohoto důvodu také pramení obava, že stávající úroveň studia inklinuje spíše k úrovni vedení ZUŠ, což je nepochybně dáno zkušenostmi a rozhledem vedení školy.“
Když následně aktuální ředitelka konzervatoře Romana Lisnerová oznámila pedagogickému sboru v e-mailové korespondenci, že skončila na druhém místě (výherce výběrového řízení stále není veřejnosti znám), strhla se velmi emotivní diskuze. Jedna z kolegyň výše zmíněnou část dopisu označila za „SVINSTVO“ (ano, takto kapitálkami) a já s tím musím souhlasit. To, co napsali zástupci Vize tance, je totiž tak zvaný argumentační faul. Na základě chybných úsudků a absence dat (uvedu dále) dedukují informace o úrovni výuky, a ještě k tomu dávají vysvětlení. To považuji za naprosto fatální selhání Vize tance, které se nechalo unést emocemi a místo ověřených faktů vypustilo do světa cosi, co jitří staré rány a vyvrácené domněnky.
Ale protože emocí už bylo v této kauze dost, chce to nějaká data. Pojďme se tedy podívat na onu ZUŠ úroveň Konzervatoře Duncan Centre v posledních letech (v závorce vždy uvádím rok ukončení studia):
A to zmiňuji pouze ty výraznější, kteří se objevují na jevišti. Stranou nechávám ty osobnosti, jež vyučují budoucí generace na základních školách, na základních uměleckých školách a v soukromých studiích (k čemuž konzervatoř také své absolventy připravuje a uplatnění v pedagogické profesi považuje za stejně významné).
Tak toto mají být ta poslední léta značného úbytku talentů na naší scéně! Opravdu mě zaráží, že si PROFESNÍ ORGANIZACE nedala tu práci s ověřením, zda jsou její argumenty pravdivé. Někdo by mohl namítnout, že dříve těch jmen bylo více a mnohem výrazněji rezonovala povědomím naší komunity. Ano, s tím musím souhlasit. Ale o jakých jménech, potažmo o jakém období se bavíme? Lea Švejdová (1997), Bára Látalová (1997), Veronika Švábová (1997), Petra Hauerová (1998), Honza Malík (1999), Marta Vodenková (2001), Dora Hoštová (2001), Lenka Bartůňková (2001), Kristýna Celbová (2001) nebo třeba Michal Záhora (2003). Kdybychom překročili období duncanovské šestiletky, mohli bychom jmenovat například i Dášu Chaloupkovou (2006), Kateřinu Stupeckou (2007), ale i mnoho dalších. Řeč je tu o období, kdy konzervatoř vedla ještě její zakladatelka Eva Blažíčková (do 2009) a jména absolventů skutečně patřila mezi ta nejvýznamnější na zdejší scéně. Trend úbytku, o kterém zástupci Vize tance v dopisu hovoří (i když ne tak drastický, jak se na první pohled může jevit), tedy začal dříve, a není možné ho spojovat pouze s aktuálním vedením (2015-2021) a využívat jej jako argument v neférovém souboji. Nehledě na to, že takovým komentářem útočí nejenom na vedení, ale také přímo na nás, na pedagogy školy, z nichž většinu lze nalézt na výše uvedeném seznamu oněch výrazných osobností odchovaných Evou Blažíčkovou, nebo je lze do něj zařadit.
Vůdčí osobnost by měla spojovat, jak řekl ve zmíněné e-mailové korespondenci jiný kolega. Mně nezbývá nic jiného, než novému nástupci popřát pevné nervy. Bude je v komunikaci s veřejným míněním jitřeným nepravdivými fakty potřebovat.
