Jenomže my jsme v Čechách, zemi poznamenané závistí, nevraživostí a nevděkem, tak raději dostanou prostor lži a útoky než fakta. Nic nového, zvláště z úst Jany Návratové. Fakta jsou jasná, například ČTP se cíleně vyhýbá tvrzení, že uvádí „to nejlepší“, ale zve na výběr nejzajímavějších děl v široké diverzitě naší scény. Dramaturgická rada je pravidelně obměňována a disponuje pěti hlasy, letos zhlédly více než 40 přihlášených děl dvě nezávislé odbornice z regionů (Jitka Pavlišová a Markéta Málková) a ostatní z Prahy (Nina Vangeli, Marta Ljubková, za Tanec Praha se o jeden hlas dělí Markéta Perroud s Yvonou Kreuzmannovou). Jsou to všechno ignorantky? Přihlásit se může kdokoli a je stejně tak právem každého nehlásit se. Letos potřetí dostali prostor mladí kritici, většinou z VŠMU, a podrobili více než dvě desítky přihlášených děl další podrobné debatě. Neměli tušení, koho doporučila Dramaturgická rada, a shodli se s ní na dvou inscenacích, k nimž přidali tři další. Ti všichni odvedli spoustu pečlivé práce zadarmo, respektive za možnost osobně se v dubnu akce zúčastnit a pokračovat v diskusi na mezinárodní úrovni. Klientelismus – vážně?
Namísto solidní odborné práce Jana Návratová napadá prostředí, které si tak těžce vydobylo své místo na slunci, a je s podivem, že jí k tomu Taneční aktuality dají další prostor. Bohužel tak autorka činí vůči našemu oboru již déle, a to už je na pováženou. Stačí si přečíst slovní „hodnocení“, pod která se jako předsedkyně grantové komise MK ČR pro festivaly tance podepisuje. I jako hodnotitelka na MHMP sráží prostředky podle svých sympatií a antipatií spoléhajíc na „anonymitu“, konstruktivní diskusi se však dosud vyhýbá.
Je nepochybně nutné ji otevřít. Vyzývám tímto jak Janu Návratovou, tak Taneční aktuality a ostatní kritiky, akademiky a instituce, aby se konečně odhodlali k otevřené debatě na téma festivaly a naslouchali všem stranám tohoto nezbytného dialogu. Jsme mu dlouhodobě otevřeni, léta se řídíme nejen cennými zkušenostmi z praxe i ze zahraničí, ale i jednoduchým mottem: žij a nech žít.
Mezi námi, aktéry na poli tanečního a pohybového umění, funguje především spolupráce a respekt, vedeme dialog napříč spektrem. Mnozí se scházíme, bavíme se o možnostech rozvoje, internacionalizaci, synergii, ale i o podmínkách, partnerství s umělci, spravedlivém oceňování, statusu umělce na volné noze a dalších profesích oboru, a v neposlední řadě ekologii, rovnosti příležitostí, komunitní práci, přínosech našeho oboru společnosti. Odvádíme vysoce nadstandardní práci v neuspokojivých podmínkách.
Proč to někteří nechtějí vidět a nevidí, byť se to děje naprosto jasně před jejich očima? Je na pováženou, pokud zaměstnanec státní instituce, který zasedá v grantové komisi, takto veřejně tlačí jemu osobně sympatické umělce jen proto, že má „pocit“, a zároveň se ohání „klientelismem“.
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr