Hartig Ensemble roztančí Monteverdiho Nevděčnice

27. 9. 2017 zprávy

Hartig Ensemble – tance a balety tří století, profesionální soubor věnující se rekonstrukci a reinterpretaci tanců několika historických epoch, ale především období baroka, slaví letos už 20 let existence. A chystá další premiéru, tentokrát s dirigentem a cembalistou Tomášem Hálou. Diváky čeká Ballo delle ingrate – Ballo nevděčnic, hudebně-taneční hříčka Claudia Monteverdiho. Premiéra proběhne 30. září 2017 v hodovní síni zámku Březnice, ale hned v říjnu bude dílo dvakrát uvedeno v Praze: 4. října v refektáři Emauzského kláštera a 19. října v nově zrekonstruované Vlašské kapli.

Baroko má mnoho posluchačů spojeno s duchovní hudbou, vpravdě vážnou a vznešenou. To je však trochu stereotyp – období baroka bylo dlouhé a vzniklo v něm i mnoho zábavných hudebně dramatických děl, hudba neobyčejné lehkosti a zpěvnosti, byla to doba opulentních dvorských slavností, byly v ní položeny základy budoucím žánrům opery i baletu.
Ballo delle ingrate (Ballo nevděčnic) italského skladatele Claudia Monteverdiho z roku 1608 patří mezi nejzajímavější díla manýrismu. Nacházíme se v době, kdy se prošlapávala cesta k hudebnímu divadlu doby baroka a vzorem bylo antické divadlo ve své komplexnosti. V nastudování díla Ballo delle ingrate se nyní tvůrci pokusili obnovit symbiózu instrumentální a vokální hudby s tancem, který při premiéře díla v Mantově prováděly dvořanky v nádherných kostýmech. Iniciátorem projektu je Tomáš Hála, známý dirigent, varhaník a cembalista, profesor pražské konzervatoře, který s mladými zpěváky a hudebníky a tanečnicemi Hartig Ensemble přinese tento kus v dobovém hávu před současného diváka a posluchače. Režie a choreografie se ujala profesorka AMU Helena Kazárová.
V dějinách hudebního divadla bývá zdůrazňován vznik dvorského baletu ve Francii v 80. letech 16. století, spojený se zájmy Kateřiny Medicejské. Inscenovat ovšem tato díla dnes na profesionální úrovni se daří jen sporadicky, nejen proto, že se často nedochovaly hudební památky, z nichž bychom mohli vycházet, ale také z důvodu velkého počtu účinkujících – šlo o velké události, kterých se účastnil doslova celý dvůr.
Francouzský dvorský balet by ovšem nevznikl bez přispění italských umělců. Itálie je ale považována za rodiště opery a jméno skladatele Monteverdiho je spojováno právě s ní (nejslavnější je nepochybně jeho opera Orfeo). Nicméně v manýristické Itálii se tehdy u dvorů hrála komponovaná představení, která můžeme pokládat jak za předobraz pozdější barokní opery, tak i za zvláštní druh italského dvorského baletu. Patří k nim i Monteverdiho Ballo delle ingrate, které bylo hráno poprvé v roce 1608 v Mantově jako součást svatebních oslav svatby syna mantovského vévody Francesca Gonzagy s Markétou Savojskou.
„Toto Ballo nevděčnic představuje jakousi ,moralitu naruby‘, byť Monteverdiho hudba zní vážně: básník Ottavio Rinuccini (libretista Orfea) totiž vymyslel malý příběh o tom, jak Amor selhává v plnění svého úkolu: získávat srdce žen pro roztoužené muže. Jeho šípy se lámou a nedoletí na místo určení. Proto se jeho matka Venuše vydává do podsvětí, aby u Plutona vyprosila nápravu. Náprava paní a dívek odpírajících lásku, když jsou v rozpuku mládí a krásy, spočívá v tom, aby z Inferna vyšly stíny těch ,nevděčnic‘, které se za takové odpírání právě do Plutonova království dříve dostaly a teď v něm úpí,“ vysvětluje režisérka inscenace Helena Kazárová. „S Monteverdiho hudbou jsem se setkala jako režisérka a choreografka poprvé před deseti lety, když jsme spolu s Adamem Viktorou a jeho Ensemble Inégal připravovali program pro připomenutí uvedení první produkce italského hudebního divadla v Praze v roce 1627. Při studování pramenů k jeho dílu Combattimento di Tancredi et Clorinda jsem byla překvapená silným divadelním myšlením této manýristické, nebo chcete-li raně barokní doby, a jakou důležitost přikládali gestům a tanci.“
Nevděčnic bylo v původním provedení osm a byly to bezesporu dvořanky, tančily v nádherných kostýmech pošitých umělými slzami, rubíny a granáty, látka pro oděvy, které halily jejich postavy, byla utkána specielně jen pro tuto příležitost a byla protkána zlatem a stříbrem. Jde o satirickou záležitost, která byla později vícekrát zopakována při svatbách dalších panovníků, např. Ferdinanda III. s Eleonorou Gonzaga. V chystané premiéře půjde o komornější projekt ve verzi pro čtyři zpěváky, čtyři hudebníky a čtyři tanečnice.

Zdroj: Tisková zpráva