Sbírka divadelně-tanečních komediálních scén tanečního mistra Lambranziho z roku 1716.
Kabinet barokních kuriozit uvádí v české premiéře soubor Chorea Historica pod vedením choreografky Kateřiny Klementové, v režii Přemysla Bukovského a v hudebním nastudování ansámblu Musica cum gaudio pod vedením Martina Šmída, v koprodukci s Lodí Tajemství. Premiéra a reprízy proběhnou 13. a 14. května 2019 na Lodi tajemství a 7. července na Valtickém zámku v rámci Mezinárodní letní školy staré hudby.
Představení je inspirováno sbírkou divadelně-tanečních komediálních scén tanečního mistra Lambranziho, z roku 1716, která dosud nebyla v Česku přeložena ani kompletně zpracována. „Benátský taneční mistr putoval Evropou a nejen že systematicky zaznamenal každodenní situace, obchod, řemeslo, zábavu, fascinaci tajemným a exotickým, ale také nabádal k vlastním tanečním a hudebním interpretacím, což považujeme za výzvu pro tvůrce 21. století,“ říká choreografka a autorka projektu Kateřina Klementová.
„Každá scéna – vychází z dobové rytiny – je uvedena jednohlasým melodickým motivem. My musíme dohledávat v pramenech motiv v dobovém zpracování pro více nástrojů, nebo jej nahrazovat jiným dílem se stejným tanečním rytmem, přičemž pracujeme se zdroji, které dobově korespondují s tvorbou a vydáním Lambranziho traktátu,“ líčí vskutku mravenčí práci hudební dramaturgyně Magdalena Šmídová Turchichová.
„Další inspirativní variantou je užití zapsané melodie a její stylová aranž pro potřebné nástrojové obsazení, tzn. dokomponování zbývajících hlasů. Nebo pro potřeby jednotlivých tanečníků vytváříme zcela nové kompozice, při zachování stylové čistoty. Je to skutečně cesta barokem, krok za krokem,“ uzavírá umělecký vedoucí Musica cum gaudio a skladatel Martin Šmíd.
Pilířem hudebního doprovodu k inscenaci tvoří krátké jednohlasé melodie otištěné v záhlaví každého obrazu Lambranziho sbírky. Zpracování tohoto hudebního materiálu se ujal vedoucího souboru Musica cum gaudio a skladatel Martin Šmíd. Společně s dramaturgyní souboru Magdalenou Turchichovou, která doplnila taneční hudbu díly dobově korespondující s Lambranziho sbírkou, sestavili celý hudební oblouk inscenace.
„Motivy Lambranziho tanců bylo potřeba vykomponovat pro potřebné nástrojové obsazení. Jím naznačené melodie jsou sice na první pohled triviální až banální, ocenil jsem však jejich hravost, rafinovanost a úzké spojení s daným obrazem. Při zpracování jsem s nimi v rámci stylové čistoty nakládal celkem volně, v jednom případě jsem jej i podložil původním italským textem. Jako další možnost práce s repertoárem jsme zvolili nahrazení původních tanců jinými skladbami podobného charakteru a rytmu. Protože Lambranziho melodie charakterem odpovídají spíše hudebnímu stylu 17. století, přiblížili jsme se tomu i ve výběru ostatní hudby. Protipólem tanečních čísel je několik vokálních duetů a instrumentálních suit italských autorů v rozmezí od 30. let 17. století do počátku 18. století. Záměrem byla stylová jednota, ze které ovšem záměrně vybočuje např. hudba Antonia Vivaldiho způsobem, který v 21. století vnímáme jako kontrast klasické hudby s hudbou populární,“ uzavírá Martin Šmíd.
Zdroj: Chorea Historica
