Nový dokument o Petipovi: Choreograf, který přivedl na scénu živé velbloudy i opice
Marius Petipa je po desetiletí stále jedním z nejskloňovanějších jmen klasického tance, dokonce je považován za jeho otce. Nový dokument Marius Petipa: The French Master of Russian Ballet (Francouzský mistr ruského baletu) jej však vykresluje nejen jako tvůrce nejslavnějších klasických baletů, ale také jako muže extravagance, která souzněla s kýčovitou pompou imperialistického Ruska.
Inzerce
Dokument je od 12. května dostupný prozatím na Amazaon Prime, iTunes či Vimeo, brzy se snad rozšíří na dalších platformách. Taneční kritička The New York Times Sarah L. Kaufman poznamenává, že dokument v režii Denise Sneguireva je schopen zasáhnou širší publikum než pouze skalní fanoušky baletu. Propojuje v sobě totiž příběh baletu 19. století s geopolitickým kontextem.
Krom toho, připomíná Kaufman, po většinu svého života nebyl Petipa žádným uměleckým géniem. V devětadvaceti letech přicestoval do Petrohradu jako tanečník, který jinde nesehnal zaměstnání. Významným choreografem petrohradského baletu se stal až okolo padesáti let a své zásadní dílo, Spící krasavici, vytvořil jako dvaasedmdesátiletý.
Poprvé na sebe upoutal mnoho pozornosti v roce 1962 baletem Faraonova dcera, do nějž zahrnul živé lvy či velbloudy. Kritici dílo ztrhali, u diváků si však vysloužil aplaus. O osm let později se již stal hlavním choreografem petrohradského souboru.
Film sleduje choreografův smysl pro velký spektákl i jeho metodu pyramidy, kdy vypichuje sólistku jako pomyslný vrchol inscenace a masivní sbor jako základ baletu. Ukazuje také, že nejslavnější Petipova díla nevznikala snadno, choreograf si například Čajkovského průkopnickou hudbu coby základ klasického tance zvlášť neužíval.
Dokumentární film také spravedlivě dělí zásluhu na největších klasikách baletu krom Petipy mezi další dva muže: Čajkovského, který snášel Petipovy nekonečné instrukce a proměnil je v hudební umění, a šéfa baletu Ivana Vsevolozhského. Dotýká se také toho, jak se měnil v průběhu let způsob interpretace Petipových děl různými choreografy či jak se s nimi perou někteří přední současní tanečníci, například Tiler Peck z New York City Ballet.
Skutečného věhlasu se Petipa dočkal až po své smrti, po bolševické revoluci v roce 1917, kdy řada předních ruských tanečníků emigrovala, a po světových scénách rozesela to, co dokument s nadsázkou nazývá „Petipův virus“.