Pocta Joe Jenčíkovi: Všechno nebo nic Joe Jenčíka – slavnostní program v Lucerně

Pocta Joe Jenčíkovi: Všechno nebo nic Joe Jenčíka – slavnostní program v Lucerně

Pocta Joe Jenčíkovi: Všechno nebo nic Joe Jenčíka – slavnostní program v Lucerně

V úterý 19. listopadu se od 16.00 hodin uskuteční slavnostní setkání u příležitosti 120. výročí narození Joe Jenčíka, tanečníka, filmového herce, choreografa, publicisty, pedagoga. V kinosálu Lucerny se uskuteční komentované promítání ojedinělých archivních filmových snímků, fotografií a dalších dokumentů, týkajících se jeho osoby a 20.–40. let minulého století, v nichž tvořil. Diváci nahlédnou do okouzlující doby němého filmu, uměleckého světa tepající Lucerny, nebude chybět Osvobozené divadlo a samozřejmě Balet ND. Pořadateli jsou Národní divadlo, Národní filmový archiv, Divadelní oddělení NM, kino Lucerna a přenosydokin.cz. Komentovaným pořadem budou provádět Veronika Švábová a Libuše Hronková. Kdo si dnes vzpomene na neúnavného modernizátora baletu, kritika zastaralých metod, na tanečníka, filmového herce, choreografa publicistu, pedagoga Joe Jenčíka? Pouhá hrstka zasvěcených, divadelních, tanečních a filmových vědců. Je to však škoda, Joe Jenčík by si i dnes zasloužil větší pozornost publika, o jehož přízeň se celý život ucházel.
Skoky do prázdna, to je předimenzování sil. Člověk má v sobě příliš mnoho, než aby na to stačily obvyklé prostředky. Jeho rozhled je vyšší než sufita, a jeho touha se pne daleko za lambrekýn. Také jeho invence se nevejde do orámovaného jeviště, byť i představovalo celý vesmír! Akumulované plodné síly je těžko udržet v mezích tří dimensí scény. Skok, nabitý elementární silou snahy, mocně vrhá tělo za předstřeleným úsilím pokroku. V tom případě míjí poslušné tělo branku vymezeného jeviště a tanečník se ocitá v prázdnu - padá do orchestru. To se mi jednou skutečně přihodilo... Na mou duši, že jsem tenkrát do skoku přidal tu snahu, tu touhu, ten rozlet, zkrátka že jsem do něho vložil onu snahu po pokroku a - už jsem byl v prázdnu."[1] Tento citát vystihuje životní osudy a osobnost Joe Jenčíka velmi příznačně. Ta jeho velká touha být umělcem, nezkrotná energie, velká síla, píle a houževnatost. Všechny tyto jeho vlastnosti ho občas uvrhly do složitých situací, do „vzduchoprázdna“, protože pro něj byl každý prostor zkrátka malý a těsný. Jenčík chtěl všechno nebo nic. A o to všechno musel tvrdě bojovat.
Můj styl mužného tance nabádal křehotinky akademického baletu k projevům odporu a k obvinění mne z tělocvikářství. … Pouhý zvuk mého jména stačil na mnohých místech, aby opovržlivě mávli rukou. Jenom proto, že jsem se snažil býti neobvyklým – pravím, jenom neobvyklým – a že jsem se vždycky pokládal za zodpovědného za to, co jsem servíroval publiku..."[2] píše Joe Jenčík a seznamuje nás, s jakým přístupem se od svých kolegů tanečníků během svého působení setkával.
Joe Jenčík, řeznický synek z Vinohrad, se jednoho dne vydá na balet do Národního a okamžitě se do něj zamiluje. Rozhoduje se, že tanečnímu umění věnuje celý život. Utíká z domova, z továrny, kde pracuje, utíká ze světa, jež mu byl předurčen. Utíká, aby naplnil svůj taneční sen. „Býti tanečníkem a chtíti dělati něco jiného než jest obvyklé, bylo mým heslem.“ píše Jenčík[3] Od počátku stíhán nedůvěrou, posměchem kolegů, se Jenčík pomalu ale jistě propracovává do tanečního světa. V Národním na něj zatím nejsou připraveni, tak se Jenčík vydává do temných vod pražského uměleckého života. Života, který většinou začíná po půlnoci. Pěkně rostlý, s výraznýma tmavýma očima, ostře řezanými rysy, a exotického vzhledu, stává se také filmovým hercem. Dokonce napíše několik scénářů, které ovšem propadnou. Před kamerou je jako doma, proměňuje se v penězokaze, různé přízraky, padělatele, podvodníky, houpačkáře, tančí v krčmách apačské tance. Se svou krásnou ženou Hanou okouzluje pražské publikum v barech, varieté a tabarinech např. brilantním Tancem s mrtvou a dalšími výstupy. Pomalu začíná i sám vytvářet choreografie. Nejdříve v kabaretu Červená sedma, pak v Rokoku, v tabarinu Grigri, v Alhambře a nakonec se stává uměleckým ředitelem kabaretu v Lucerně, jednoho z nejexkluzivnějších nočních klubů v Praze. Zde se etabluje jeho soubor šesti děvčátek v čele s Ninou Jirsíkovou. Mezitím si ho občas zvou jako choreografa ke spolupráci do Vinohradského a Nového Německého divadla v Praze. Jenčík se osvědčuje i v davových scénách, spolupracuje při přípravě dělnické olympiády v roce 1927 a v roce 1932 vytváří choreografie pro všesokolský slet. V Lucerně si Jenčíka vyhlédnou dva tehdy již známí komici Voskovec a Werich a přetáhnou ho do Osvobozeného divadla, kam Jenčík odchází i se svými šesti girls. Nastává Jenčíkovo zřejmě nejšťastnější období. Již teď v určitých kruzích respektovaný, známý, stává se nedílnou součástí úspěchu divadla a mnoha inscenací. Jenčík však míří dál a výš a začíná spolupracovat s Národním divadlem. Zde ovšem tvrdě naráží na klasický baletní svět, zastoupený Jelizavetou Nikolskou. V ND nastává období dvojvládí, s Nikolskou se nějaký čas dělí o pozici šéfa baletu ND. Polovina baletního souboru Jenčíka nenávidí, polovina je jeho. Nikolská je zástupce „vysokého“ umění, bílého baletu, špiček, tutu, peří, klasických linií, dlouhých šíjí. Jenčík je divoch, reprezentuje umění „nízké“, bosé nohy, ladné a ohebné torzo, měkké ruce, emoce, výraz, grotesku. Využívá všeho, co se naučil, nic neodvrhuje, propojuje tanec a divadlo, revue a balet, vytváří určitou syntézu stylů, metod, tanečního výrazu a předznamenává tak příští vývoj v tanci, i v umění vůbec. A hlavně, Jenčík je svůj, je osobitý, originální, hledá pravdu a je ve svém přístupu poctivý. V ND zastupuje původní českou novou tvorbu a je chválen i haněn. Úspěšně spolupracuje s Bohuslavem Martinů na jeho Špalíčku, Hrách o Marii, Juliettě aneb snáři. Inscenuje své větší  balety - Signorinu Gioventu, Čerta na vsi, Krále Lávru a Krysaře. A mezitím vším Jenčík stále a téměř bez přestání píše. Chrlí romány, kritiky, úvahy, články, recenze. Občas neumí zkrotit příval slov a myšlenek, občas v jeho psaní zaznívají výčitky, urážky, stížnosti, nářek nad špatnou úrovní tance. Slova jsou pro Jenčíka zbraně v boji za lepší tanec a obranou proti nepřátelům. V jeho psaní také zaznívá mnoho nápadů, jak tanec oživit, jak mu vtisknout opravdovost, jak ho povýšit, mnoho námětů jak by se měl tanec vlastně dělat. „Miluj tanec v sobě, a ne sebe v tanci“, řekl jednou Jenčík a asi si ani neuvědomil, jaký má jeho věta obrovský přesah do všech lidských činností. Své nápady a náměty bohužel nestihl zrealizovat. Doba ani Jenčíkův zdravotní stav tomu nepřály. Joe Jenčík si ani nestihl užít poválečné euforie a svobody. Jeho utrápené a upracované srdce dobilo 10. května 1945. Joemu Jenčíkovi by bylo 22. října 120 let. Zdroj: balet ND

[1] J. Jenčík: Skoky do prázdna.
[2] J. Jenčík: Tanečník a snobové.
[3] J. Jenčík: Tanečník a snobové.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2019

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: