Premiéra brněnského baletního souboru Game Over dává příležitost mladým choreografům

Premiéra brněnského baletního souboru Game Over dává příležitost mladým choreografům

Premiéra brněnského baletního souboru Game Over dává příležitost mladým choreografům

V pátek 16. května bude mít v Mahelově divadle premiéru nový projekt baletního souboru Národního divadla Brno, který dává příležitost mladé choreografické generaci. Večer s názvem Game Over, který nese podtitul „Shořet mladý aneb Proti proudu“ představí choreografii Marka Svobodníka Catch 27 a společnou práci Adama Sojky a Martina Svobodníka Palindrom.
Catch 27 je věnováno výjimečným umělcům a hudebníkům, kteří náhle zemřeli v 27 letech života.
O těchto předčasně zesnulých hvězdách se hovoří jako o členech „Klubu 27“. Historie pomyslného Klubu 27 se píše od 30. let minulého století, kdy se v USA stal jejím zakládajícím členem černošský kytarista-bluesman Robert Johnson (1911–1938). Podle legendy se zaprodal ďáblu a vyměnil svůj život za talent a nedostižnou hru na kytaru. Jeho hráčské dovednosti byly natolik unikátní, že Johnsonovi přinesly slávu a natrvalo ho zapsaly do historie moderní hudby. Jeho smrt však není dodnes objasněna, snad kromě faktu, že svou roli zde, stejně tak jako v dalších případech, sehrála nadměrná konzumace alkoholu a drog. Na Johnsona jako by na čas širší publikum zapomnělo, než jej jako svou inspiraci objevili Rolling Stones, respektive kytarista Brian Jones (1942–1969). A samotní „Stouni“ se svými heroinovými excesy utekli zubaté kolikrát jen o vlásek. Brian Jones, jeden ze zakládajících členů kapely, se stal Johnsonovým následovníkem možná víc, než sám chtěl. Když mu bylo sedmadvacet, našli ho na zahradě jeho domu utopeného v bazénu, se smrtící dávkou heroinu v žilách. Těsně po Jonesově smrti Rolling Stones vydávají album, na kterém se Brian podílel sice už jen mizivě, ale paradoxně na něm najdeme přepracovanou skladbu od Roberta Johnsona. Na konci 60. let, která jsou v Americe poznamenána válkou ve Vietnamu a revoltujícím hnutím hippies, odcházejí na věčnost další dva významní hráči své doby. Prvním z nich je fenomenální kytarista a hvězda festivalu Woodstock Jimi Hendrix (1942–1970), jehož smrt byla zřejmě způsobena nadměrným množstvím léků, zapitých červeným vínem, které bylo nalezeno v jeho plících. A o tři týdny později celý svět, hnutí hippies nevyjímaje, šokovala zpráva o smrti „květinové zpěvačky“ Janis Joplin (1943–1970), která také podlehla předávkování heroinem. K této generaci můžeme přiřadit i další ikonu světové populární (rockové) hudby, kterou byl Jim Morrison (1943–1971), frontman skupiny The Doors. Jeho život si s ničím nezadal s ostatními výše jmenovanými, ačkoliv jeho drogová závislost se omezovala na tehdy populární LSD a extrémní zálibu v pití tvrdého alkoholu. Zemřel v Paříži, která se pro něj zprvu jevila jako ideální místo pro únik a odpočinek před obrovskou popularitou, které The Doors koncem 60. let dosáhli. Byl nalezen mrtvý ve vaně svého pařížského bytu a jako příčina smrti byla oficiálně uvedena srdeční zástava.
V nadcházejících třech dekádách s odstupem dvou až tří let přišel hudební svět o další, více či méně známé, hudebníky. Zmiňme třeba kytaristu Stone the Crows Lese Harveyho (1972, zabit elektrickým proudem z mikrofonu), klávesistu Grateful Dead Rona McKernana (1973, zemřel na vnitřní krvácení vlivem alkoholismu), baskytaristu Uriah Heep Garyho Thaina (1975, předávkování drogami) nebo zpěvačku The Gits Miu Zapata (1993, zavražděna). Může se zdát, že nebyli tak významní jako jejich předchůdci, ale upírat jim členství v „sedmadvacítce“ by bylo přinejmenším nespravedlivé. Kurt Cobain (1967–1994) a jeho kapela Nirvana ale přelomový status mají. Kontroverzního frontmana grungeové skupiny postihl obdobný osud jako Morrisona. Nezvládl tíhu popularity spojenou se zdravotními problémy, které léčil heroinem. Našli ho doma s prostřelenou hlavou a dopisem na rozloučenou. A opět se objevují nejasné závěry o příčině smrti. Vynořují se pochybnosti, zda by Cobain, kterému v žilách v tu chvíli kolovala abnormální dávka heroinu, byl vůbec schopen uzvednout zbraň (brokovnici). Jedním z posledních slavných členů, který se přidal do „klubových řad“, je britská soulová zpěvačka Amy Winehouse (1983–2011). Přesto, že vleklé problémy s alkoholem a drogami, kterými Amy řešila svůj ambivalentní postoj ke slávě a trable v osobním životě, byly veřejně známé, vyhlásili oficiální příčinu smrti, tedy otravu alkoholem, až po několika měsících. „Klub 27“ tím není a nejspíš ještě dlouho nebude uzavřen. Zatím poslední obětí je Slawomir „Mortifer“ Kusterka z polské black metalové kapely Hate (2013), kterého postihla srdeční zástava po koncertu ve Stuttgartu.
Inscenace chce zmapovat životní etapy několika významných představitelů „Klubu 27“. Přestože byli rozdílní, a navíc každý z nich působil v jiné době, mají něco společného. Jako Goethův Faust i Robert Johnson, hrdina prvního příběhu, upsal duši ďáblu, démonu, který jeho životní cestu neúprosně směřuje k záhubě a předznamenává osudy všech ostatních členů „Klubu“. Buď slavný, nebo zemři! „CATCH 27 je vystavěno jako koláž ze životních příběhů členů „Klubu“ a jejich hudby. Hudební dramaturgie tak stojí na pevných základech. Vytvořit však představení pouze ze skladeb „sedmadvacátníků“ je bohužel nemožné. Přílišná různorodost jejich díla i fakt, že nelze stejnou měrou vzpomenout všechny, přiměl tvůrce použít pro podporu atmosféry a děje hudbu i jiných významných hudebníků. Vedle klubové „elity“ tak zazní také skladby Davida Bowieho nebo Nicka Cavea,“ upozorňuje znalce populární hudby tvůrčí tým. Tvůrci choreografie Palindrom, Adam Sojka a Martin Svobodník, ve svém díle otevírají otázky spojené se vztahem výjimečného jedince a celku společnosti. Je možné, aby se člověk ve společnosti prosadil, když půjde proti hlavnímu proudu? Co vlastně člověka vede k tomu, aby svůj život prožíval tak riskantním a nesnadným způsobem? Snad příznačně pro cítění své generace se autoři nevyhýbají ani skeptickým náznakům: „Měl by se člověk vůbec snažit o něco výjimečného? A když ano, nedosáhne pouze toho, že v případě úspěchu položí jen základy k vybudování „něčeho“, čemu se později bude opět říkat mainstream? Jak se společnost chová k těm, kteří jdou jiným směrem, jsou rozdílní a zároveň úspěšní? Jaká je cena za to být jiným? A kdo je vlastně dnes jiný a rozdílný. Budeme lepší, staneme-li se oslavovanou a populární osobností? Neskončí často každá snaha stejně, jako začala?“ To jsou otázky, které si autoři kladou. Odpověď na tu poslední naznačuje už název celé choreografie – Palindrom. Slovo palindrom (z řeckého palindromos, běžící pozpátku) používáme jako výraz pro větu, číslo nebo melodii, či jakoukoli sekvenci symbolů, která má tu vlastnost, že ji lze číst v libovolném směru (zprava doleva nebo zleva doprava) a má vždy stejný význam.
Právě takový pocit, který evokuje tento zvláštní pojem, míváme, když se pokoušíme těmto hádankám alespoň trochu přijít na kloub. „Člověk se snaží jít proti proudu a na konci zjistí, že je to tam vše stejné jako na začátku. Ohlédne se a vidí stejnou cestu, odkud přišel, cestu s "koncem v počátku". Je ale jen na nás, jestli toto poznání, když nás dostihne, budeme vnímat jako zklamání a křivdu, jež nás potkala, nebo jestli se pro nás stane dalším stupněm vědění o světě, kterého jsme dokázali dosáhnout. A na konec… Často vás stíhá zvláštní pocit či podezření, že v pozadí všeho dění může něco stát? Něco, co ovlivňuje výsledek našeho snažení, něco, co dává věci do pohybu, něco, co určuje směr… Nebo někdo? Možná se nemýlíte…“ Jak se trojici mladých choreografů podařilo vypořádat se s poměrně náročnými tématy, která si vzali za inspiraci, se můžete přijít podívat 16. května od 19.00 do brněnského Mahelova divadla anebo v sobotu na „dvoják“ od 16 a 19.00 hodin. Více: http://www.ndbrno.cz/balet/game-over?idp=12880 Zdroj: ND Brno

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: