Romeo a Julie: nové nastudování slavného baletního titulu v Praze

6. 10. 2013 zprávy

M. Drastíková, O. Vinklát, foto: Pavel Hejný

Balet Národního divadla uvede v listopadu novou verzi nejslavnějšího milostného příběhu všech dob z pera Williama Shakespeara na hudbu Sergeje Prokofjeva – Romeo a Julie, vytvořenou tentokrát choreografem a uměleckým šéfem Baletu ND Petrem Zuskou. První premiéra je na programu 14. listopadu ve Státní opeře, druhá premiéra 15. listopadu tamtéž. V hlavních rolích se představí stálice i nové tváře souboru Baletu ND. Královnu Mab alternují Nikola Márová a Miho Ogimoto, Otce Lorenza Viktor Konvalinka a Alexandre Katsapov, Julii Marta Drastíková a Andrea Kramešová, Romea Ondřej Vinklát a Francesco Scarpato.
Balet Romeo a Julie měl světovou premiéru 30. prosince 1938 v Národním divadle v Brně v choreografii I. V. Psoty a od té doby, více než 70 let, dojímá diváky po celém světě. Romeo a Julie patří tradičně k velmi úspěšným inscenacím, které se na scény Národního divadla v Praze pravidelně vracejí. Aktuální verze, pojatá v duchu neoklasické taneční estetiky, je šestou v historii baletu Národního divadla.
Tragický osud nenaplněné lásky mladičké Julie a Romea, rámovaný nenávistí znesvářených rodů Monteků a Kapuletů, není třeba představovat. Umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska se odvážil pojmout slavné dílo nově, ale přitom s úctou k oběma autorům. Do popředí tak vedle hlavních postav vystupuje kněz Lorenzo, renesanční člověk, který se staví proti nesmyslnosti řádů a snaží se pomoci oběma milencům. Představuje symbol lidské víry v Boha, v dobro i ve šťastný konec. Jeho protipólem je královna Mab, mytická vládkyně stínů, „porodní bába snů a přeludů“. Prostřednictvím Lorenza a Mab se prolíná příběhem střet mezi mužským a ženským principem, mezi jing a jang, mezi racionálním plánováním a nepředvídatelností náhody. Petr Zuska k inscenaci Romeo a Julie uvedl: Když jsem zhruba před rokem začal uvažovat nad tím, jak přistoupit k tématu Romea a Julie, cítil jsem, že bych chtěl vytvořit inscenaci, která v sobě bude mít něco zvláštního, unikátního, jiného, něco, co jsem ještě neviděl. Zároveň jsem se však chtěl vyvarovat levným naschválům a „neurazit“ Shakespeara ani Prokofjeva. Odrazil jsem se od postavy kněze Lorenza, jenž je v drtivé většině baletních verzí pouze „chodící“ rolí bez jakéhokoliv širšího prostoru pro jeho charakter a duši. Pojmenoval jsem si Lorenza jako symbol lidské víry v Boha, v dobro, v pořádek, v úspěšnost dobrého plánu k uspokojení všech. Zároveň je Lorenzo ve výsledku tou nejtragičtější postavou, jelikož díky nepředvídatelné náhodě se mu vše vymkne z rukou. Jeho dobrá vůle tím nepřímo vede ke konečné tragédii. A co je nejhorší – on sám zůstává naživu. Jeho „protihráčem“ je královna říše snů a stínů Mab, abstraktní veličina, kterou zmiňuje Merkucio v jednom z nejdelších a nejzajímavějších monologů hry. Mab představuje naopak iracionalitu života a bytí. Není ani dobrá ani zlá a zároveň oboje dohromady, podobně jako z našeho pohledu vnímáme lásku a smrt. Mab s sebou nese nepředvídatelnost a nekontrolovatelnost, a ač průhledná neviditelná postava, je to ona, která tahá za nitky. Tak jako Lorenzo má v sobě typické aspekty mužského principu, Mab naopak ztělesňuje princip ryze ženský. Konflikt a koexistence těchto dvou principů, jako dvou neslučitelných a zároveň magnetizujících polarit není ničím jiným než starou archetypální tezí existence. Obrazně si tak stejně můžeme proti sobě postavit Slunce a Lunu, Jin a Jang a mnoho dalších zdánlivých protiv. Konflikt otce Lorenza s královnou Mab lze v širším kontextu i vnímat jako konflikt mezi člověkem a Bohem (či univerzem), kdy pochopitelně člověk nemá žádnou šanci. Stejně tak, jako rozum bývá v konečném důsledku válcován citem, mozek srdcem, vědění sny a … abychom byli globálně aktuální – prosperita krizí. Vždy se jedná o dvě strany jedné mince, které jsou ale bohužel většinou v nerovnováze. Pokud se z metafyzických výšin sneseme na zem, je možné si s drobným zjednodušením za zmíněné protipóly dosadit také prostě jen muže a ženy. Dvě naprosto odlišné skupiny lidských bytostí, které věčně oscilují na hraně vzájemné přitažlivosti a nevyhnutelného věčného nepochopení a antagonismu. William Shakespeare o důvodu věčného sváru mezi Monteky a Kapulety chytře pomlčel a nespecifikoval ho. Doufám, že mi po těch pár stovkách let promine, že ho v rámci mého přístupu k tématu jemně zkonkretizuji. To, jak se vše výše zmíněné prolne s dějem příběhu samotného a kterak prostoupí nevyhnutelný osud milenců Romea a Julie, už přenechám osobnímu diváckému zážitku. Zdroj: ND