V únoru se do Prahy vrátí Sumako Koseki

V únoru zavítá do Prahy po roce známá představitelka tanečního stylu butó, nikoli však jako interpretka, ale jako pedagožka. Ve dnech 17. až 20. února povede v Praze workshop této specifické taneční techniky (nebo spíš taneční cesty). Půjde o „fyzický trénink zaměřený na dech a vitální energii Ki, cvičení s imaginací vedoucí k objevování rozmanitých stavů těla a mysli (animální tělo, předci, prázdnota, tanec samurajů), evokace vzpomínek zasunutých v těle, probuzení podvědomí a kolektivní paměti – odtud pak o krok dál, do stavu, kde pohyb překračuje chaos a odosobnění a získává jasnou formu, rytmus a choreografickou strukturu.“
Workshop je určen pro každého, kdo se zajímá o práci s tělem, zkoumání a rozvíjení funkcí těla a mysli, pro umělce a studenty performativních umění, tance, divadla, vizuálních umění, filozofie, antropologie, psychologie apod.
Sumako Koseki je japonská tanečnice a choreografka, která studovala tradiční japonská umění a butó. Jejími učiteli byli Tadashi Suzuki (divadlo nó, divadlo kabuki v soudobém kontextu) a Isso Miura (butó). Na University of Tokyo studovala východní a západní filozofii a psychologii. Sumako Koseki učí divadelní umění, performance a tanec butó v Japonsku, dlouhodobě umělecky působí i v Evropě. Spolupracovala s mnoha významnými umělci (Grotowski, Barba, Leotard, Adrien aj.). Od roku 2002 pořádá workshopy v České republice a publikum mělo možnost zhlédnout zde několik jejích představení.
Kromě tance butó její tréninková metoda vychází ze starých japonských divadelních technik a bojových umění, jejich důležitou součástí je vědomá práce s vitální energií Ki a dechem prohlubující naší vnímavost. Sumako označuje tanec butó jako „tanec na hraně“, kdy výraz a pohyb vzniká ze stavu naléhavosti, tísně a životní potřeby. Jako samuraj či zvíře v mezní situaci je tělo schopné reagovat bezprostředně, mimo logické myšlení. Prázdné (mrtvé) tělo je pro Sumako klíčový pojem. Ve stavu odosobnění může interpret evokovat archaické vzpomínky zakódované v našem „plazím mozku“ nebo "DNA". V bezprostředním tanci se můžeme dotknout chaosu a stínů našeho podvědomí, ne však proto, abychom v nich zůstali. Skrze otevření plodného pole kolektivní paměti můžeme sdílet s publikem hluboké emoce.
Další podrobnosti ZDE.