Ve věku 65 let zemřel ve čtvrtek slovenský divadelní a muzikálový režisér Jozef Bednárik. Jeho režie patřily k výjimečným počinům v rámci hudebního divadla, svůj osobitý originální režijní pohled vtiskl jak inscenacím muzikálovým a operním, tak i baletním. „´Ač na to nevypadám, balet miluji,´ to byla památná slova Bédi, které pronesl při explikaci na první společný titul s baletem ND Malý pan Friedemann a Psycho před souborem Baletu ND. Toto představení odstartovalo naši několikaletou spolupráci v Baletu ND Praha. Zpráva o smrti mě velmi zaskočila a je mi velmi líto, že již nikdy Béďu neuvidím – neuvidím člověka obrovsky vitálního, plného nezkrotné energie a hlavně umělce, který velmi ovlivnil moje divadelní myšlení a umělecké směrování. Děkuji Béďo za nás za všechny, že jsme měli tu čest s tebou spolupracovat a kterým si velkoryse rozdával svou lásku, přátelství a moudra.“ Tak vzpomíná na Jozefa Bednárika choreograf a režisér Libor Vaculík.
Jozef Bednárik (17. září 1947 Zeleneč–22. srpna 2013 Bratislava) v roce 1970 absolvoval studium herectví na VŠMU v Bratislavě, v letech 1971–1981 působil jako herec a od roku 1981 též jako režisér Divadla Andreje Bagara v Nitře, významná je z této doby i jeho spolupráce s amatérským Z-divadlem. V roce 1990 přesídlil do Bratislavy, kde se po hostování stal režisérem na Nové scéně, která uvedla za jeho působení mimo jiné čtveřici úspěšných muzikálových titulů (Evangelium o Marii, Grand-hotel, Pokrevní bratři a José a jeho zázračný barevný plášť). Ve stejné době pravidelně spolupracoval s operními divadly. Nejdříve to byla Komorní opera v Bratislavě: Donizettiho Maniere teatrali a Gluckovy Číňanky. Později, se souborem Slovenského národního divadla, završil svoji trilogii francouzských oper: Faust a Markétka, Hoffmannovy povídky a Massenetův Don Quichotte. Za dnes už legendárního Gounodova Fausta a Markétku získal cenu kritiky za nejlepší hudební inscenaci na festivalu v Edinburghu.
Pro baletní soubor Národního divadla v Praze vytvořil řadu velkých výpravných baletů, jeho režie se snoubila s choreografií Libora Vaculíka. Poprvé se představil v roce 1993 jako autor libreta a také režisér úspěšné novátorské Vaculíkovy inscenace, dvojtitulu Malý pan Friedemann a Psycho (1993). Následovaly tituly Coppélia (1994), Čajkovskij (1997) či Isadora Duncan (1998).
Také v Opeře Národního divadla připravil rovněž vysoko hodnocené nastudování Gounodovy opery Roméo et Juliette (1994), která byla na Festivalu hudebního divadla oceněna tzv. Libuškou jako nejzajímavější operní inscenace. Mimořádnému diváckému zájmu se těšila i Bizetova Carmen, další Bednárikova režie v Opeře ND (1999). Inscenoval také Rossiniho operu Turek v Itálii a také Pucciniho Manon Lescaut ve Státní opeře Praha. Ve světě muzikálu je stále skloňováno Bednárikovo dnes už kultovní režijní zpracování Svobodova Drákuly (Praha, 1995). Zdroj: Balet ND