Výše zmíněné potvrzuje i jedna z prvních amerických sólových mimek Angna Enters, která svůj pohybový jazyk vyvíjela paralelně s Decrouxovým formováním techniky pohybu lidského těla. Říká: „Pantomima otevírá divákovi nový svět, ale činí tak záludně, nikoliv záměrným vnucováním zajímavostí po vzoru učitele nebo průvodce. Mim není nic víc než fyzickým médiem – nástrojem, na němž postavy jeho představivosti rozehrávají svůj tanec života.“ (Rolfe 1979, 133-134) Díky tomu se dá také říci, že pantomima byla již hluboko v historii zrcadlem společenských a kulturních proměn, hrou genderových záměn a tím také prostředkem ke zpochybňování tradičního binárního rozdělení na „mužské“ a „ženské“, a nebála se ani ztvárňování androgynních, queer nebo fluidních osob. Dodnes ze své podstaty přímo vybízí překračovat genderové stereotypy, a to ve smyslu vytvářet postavy vyjmuté z tradičních představ o pohlaví, identitě a tělesnosti. Podepřít toto tvrzení je možné také názorem francouzského režiséra Antoina Viteze, který pronesl: „Divadlo činí těla obojetnými.“ (Banu 2016, 104)
Nola Rae: Genderová dynamika ženské pantomimy
Pantomima je od pradávna oborem, který dovoluje plynulé i dynamické přecházení z jednoho žánrového či dramatického teritoria na další území, včetně zcela osobitého, nově vytvářeného.1 Její univerzální vyjadřovací schopnost předávat příběhy a pocity je založena na tělesném výrazivu, přesněji na významotvorném pohybu, gestice a mimice. Nepracuje s jazykem, ani hlasem,2 naopak ticho a doprovodný zvuk, tělo a často prázdný prostor jí dodává na poetickém rozměru. Je to právě tělo, které je tvárné, proměnlivé a symbolické a z hlediska genderu ne nutně jasně definované. Za těchto okolností pak vzniká jevištní postava, jejímž posláním je skrze sebe především filtrovat a spouštět emoce, nikoli představovat explicitní identitu.
Nola Rae před výstupem, Mime Fest Polička. Foto: Petr Lebeda.