Vstřícná návnada
Omezíme-li náš rybníček na dění v současnosti ve sféře tanečního umění, a to převážně na nezávislé scéně, můžeme jeho funkční ekosystém pomyslně rozdělit do několika vrstev, které se vzájemně inspirují a doplňují. V jeho středu se pyšně před pruty rybářů naparují tučné kousky několika skupin, které ctí tradice taneční profese a věří investicím do interpretů svého souboru či zvučných jmen zahraničních choreografů, na něž nalákají diváky. Pro udržení svého chodu počítají každou vstupenku, bez výnosů z nich by nedokázaly existovat. Dotační injekce z Národního plánu obnovy jim tentokrát dopomohly k vytvoření děl, za které by se nestyděly ani soubory baletů příspěvkových divadel.
Prvním příkladem takového podniku bylo třeba dílo La Strada Jiřího Bubeníčka pro Pražský komorní balet. Uznávaný choreograf se vrátil do Čech nastudovat celovečerní tanečně-divadelní kus inspirovaný nejen Felliniho filmem, ale i vlastním cirkusovým dětstvím. Zatímco jeho bratr Otto vypravil v lednu stejnojmenný balet v Londýně pro Alinu Cojocaru, Jiří pracoval na pražské inscenaci se svou manželkou Nadinou Cojocaru (zde jde pouze o shodu jmen). Stejný nápad obou týmů zřejmě nebude náhoda, pravděpodobná je souvislost se 70letým výročím premiéry slavného filmového zpracování. Očekávané probuzení PKB se vydařilo a výpravná, narativní La Strada se zařadila mezi divácky úspěšné tituly. Jedná se o profesionálně vystavěný balet s krásnou hudbou a zdařilou interpretací, i když je trochu prvoplánový a do paměti se moc nevryje. Podobně tradičně působila i premiéra souboru Dekkadancers, kterou si objednal u světové choreografické ikony Arthura Pity. Jeho podání Tramvaje do stanice Touha také mířilo spíše na široké publikum, především to školou povinné, nijak neurazilo, ale ani v ničem nepřekonalo předchozí taneční produkce stejného titulu. V paměti mi zůstaly jen skvělé taneční výkony, které jsou ostatně hlavní devízou tohoto souboru. Jeho další titul La Dolce Vita už se stříbrným plátnem souvisí toliko názvem. Štěpán Pechar se v něm inspiruje „sladkým” životem bezdomovců a jejich spokojeností s potulným, zdánlivě svobodným bytím. Téma, které by si zasloužilo společenský apel, je ale vytěženo nejvíce ve scénografii (Pavel Knolle), zatímco množství unisono tanečních variací celého gangu připomíná muzikálovou produkci devadesátých let.