Úvod
Site-specific performance je zde nahlížena jako chvějivé a tázavé sepětí umělce1 s místem, v němž on a s ním spříznění nacházejí neodbytný podnět k zastavení, vnímání, procítění a zamyšlení a kde je či ve společném zápalu tvorby jsou následně odhodláni hledat a modelovat osobité sdělovací prostředky pro veřejnou zprávu o nalezeném. Dle teatrologa Patrice Pavise jde o „inscenace a představení, koncipované na základě daností nějakého místa a ve vztahu k němu, místa, které jsme našli v běžné realitě (tedy mimo kamenná divadla). Velká část práce právě spočívá ve vyhledávání často neobvyklého místa poznamenaného dějinami nebo nasáknutého výraznou atmosférou, jako je hangár, opuštěná fabrika, městská čtvrť, dům anebo byt“ (Pavis 2004, 204).
Tato studie analyzuje vybrané autorské projekty z posledních osmi let realizované uměleckým uskupením FysioART, jehož jsem spoluzakladatelkou. Konaly se například ve zchátralém špitále, domově pro seniory, zrušeném klášteře, v opuštěné továrně, garážích, bývalém hostinci, původním sklepení divadla ze 60. let 20. stol., na městských schodech a jinde. Na nich demonstruji a ověřuji, že dramaturgicko-spatiální symbióza těžící z překračování tradičního divadelního rámce má potenciál rozvinout tvůrčí přístup, či dokonce formovat rukopis pro dané místo, a tím zároveň posílit či prohloubit divácký prožitek. Charakteristickým postupem je zde dekompozice vyvstalého tématu do mnoha vrstev a následně jejich sloučení ve vhodně zvoleném nebo vyvíjeném performativním konceptu, a to s různou hloubkou a ostrostí ve vztahu ke zvolené lokalitě. V chronologickém řazení a s náznakem možné, nikoli jediné a jednoznačné pojmové kategorizace jsou jako příklady podrobněji zmiňovány vlastní projekty: Zchlazení jara (2018, intervence do veřejného prostoru, domov pro seniory), Ateliér emocí pro kolemjdoucí (2018, site-sensitive, zchátralá nemocnice), Půlnoc v pohraničí (2019, site-related, klášter), Bez křídel bos (2021, site-responsive, veřejné venkovní schodiště) a (P)LETA (2022, in-situ, továrna s ukončenou výrobou). Všechny tyto projekty v žánru pohybového divadla aplikují dramaturgii, jak byla popsána Miloslavem Klímou:
„V netradičních prostorech je akcent na zvolené téma a jeho artikulace ve vztahu ke konkrétním adresátům konkrétního místa. Asociativnost, rozkládající původní zdroj na základě až volných asociací, tvoří novou kompozici. Zvláště v netradičních prostorech je nezbytná při variantě hledání témat, podstaty místa a souvislostí sociálních, kulturních a jiných.“ (Klíma 2010, 46-47)
Studie podtrhuje, že site-specific performance vyžaduje aktivní zájem umělců o vytčenou lokalitu, a to od výchozího bodu, jímž je percepce2 prostoru, po celý tvůrčí proces, v rámci kterého sám prostor zůstává jak východiskem, tak jádrem čili bezpodmínečně nedílnou součástí projektu. Lokace tak ovlivňuje dramaturgii, volbu formátu, komunikační prostředky, a v neposlední řadě klade nároky na ujasnění pozice diváka. Právě ten je zde nejen pozorovatelem dění, příjemcem sdělení, svým způsobem také příznivcem, či dokonce aktivním účastníkem, a nezřídka až spolutvůrcem. Návštěvník site-specific performance je do určité míry strůjcem svého pohledu a zážitku, občas zakoušeným očitým svědkem, ale nezřídka ve srovnání s performery zacílenými ke svému úkolu je privilegovaným vidoucím s možností svobodné volby kdykoli se upozadit, od ohniska události se vzdálit či z prostoru odejít.