Autorská práva v choreografii a éra AI
Tanečníci a choreografové se o slovo zatím příliš nehlásí. V jejich případě se zpravidla nejedná o milionové honoráře a hodnotné licenční smlouvy, a když už tedy dojde ke sporům ohledně neoprávněného užití pohybu, děje se tak většinou v návaznosti na herní průmysl. Problém vlastnictví pohybu je v digitální éře o to komplikovanější, že tanec se historicky opíral spíše o interpretační tradici než o rigidní copyright. Ten se v tanci stává tématem až na přelomu 19. a 20. století.
Zlom nastává s rozvojem autorského zákonodárství jako takového, ale tanec je v tomto ohledu výrazně opožděn za literaturou a hudbou. Jedním z prvních, kdo prosazoval uznání choreografie jako uměleckého díla s nárokem na autorskou ochranu, byl Michail Fokin (1880–1942), který opakovaně bojoval proti krádežím svých choreografií baletními soubory a systematicky hájil myšlenku, že choreografie je originální umělecké dílo, které nelze svévolně kopírovat a znovu uvádět bez souhlasu autora. Zároveň se v této době začínají objevovat první spory, které by dnes připomínaly autorskoprávní debaty – zejména v souvislosti s tím, zda je možné vlastnit pohybový tvar, strukturu a kompozici. Autorské právo k choreografii pak bylo ve většině zemí právně ukotveno v průběhu 20. století (např. v USA se choreografie oficiálně stala chráněným autorským dílem až s Copyright Act z roku 1976).
V současné době samozřejmě existuje řada tvůrců, jejichž odkaz je bedlivě střežen (z nejznámějších Kenneth MacMillan, George Balanchine, Frederick Ashton, John Cranko...), a i když v posledních letech vznikají iniciativy a publikují autoři, kteří se na tuto problematiku více soustředí,1 na rozdíl od literárních děl nebo výtvarného umění, kde autorská práva fungují jako poměrně silný štít proti bezuzdnému kopírování, tanec jako médium zůstává právně chráněný málo. Pohyb nelze snadno zapsat do kolonky duševní vlastnictví, a tak AI nepotřebuje žádné svolení, aby si ho přisvojila.
Algoritmy dnes běžně analyzují choreografické vzorce, aniž by autoři kdy souhlasili, že se stanou součástí digitálního archivu. Nikdo tak zatím není schopen zamezit tomu, aby například i ta hlídaná MacMillanova inscenace Romeo a Julie (která je jenom na YouTube dostupná ve stovkách záznamů) nebyla použita pro strojové učení a následně tedy případně i v nějaké formě pomocí AI kopírována. Najít hranici mezi krokem, který jen stěží může chránit autorské právo, a sekvencí kroků, která již může být považována za autorskou choreografii, bylo pro taneční svět velkou výzvou od prvních diskuzí o autorství, ale dnes, kdy je možné pomocí AI pohybová data načítat a generovat takřka v reálném čase, je ten problém daleko komplikovanější a zřejmě i urgentnější.