Bronislav Roznos slaví kulatiny: „Středem mé pozornosti je vždy člověk a jeho emoce…“
Na Nový rok oslavuje tanečník, choreograf a šéf baletu Bronislav Roznos životní jubileum, padesát let. Narodil se 1. ledna 1967 v moravském Hodoníně. V roce 1985 absolvoval brněnskou Taneční konzervatoř ve třídě Ludvíka Kotziana. První, roční angažmá získal v Národním divadle v Brně. Mezi lety 1985–1990 byl sólistou v Pražském komorním baletu, kde na sebe upozornil například ve Špásování Pavla Šmoka. Během tohoto působení prohluboval své vzdělání studiem choreografie na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Další rok strávil v německém městě Ulmu, zde interpretačně ztvárnil například Romea v Romeovi a Julii a sám choreograficky vytvořil dílo Volba (hudba Gustav Mahler, 1991). Mezi lety 1991–1995 působil v Mannheimu, tančil hlavní role v Příběhu vojáka, Orfeovi a Eurydice. I zde tvořil, jmenujme například Funny Miss (hudba Iva Bittová, 1992) či Nekonečná stanice (hudba Antonín Dvořák, 1993). V obou německých městech byl sólistou v souboru francouzského choreografa Philippa Talarda. V Mannheimu Roznos taktéž pracoval jako pedagog Vysoké hudební školy. „V Německu pracuji a žiji již 25 let. V té době, kdy jsem se rozhodl změnit dráhu mého působení, byly možnosti profesního rozvoje v oblasti současné taneční tvorby v Česku velmi omezené. Dnes je situace taková, že neexistuje z uměleckého hlediska žádný rozdíl. Vše se globálně propojuje, v Česku působí zahraniční umělci a naopak,“ uvedl krátce před svými narozeninami pro Taneční aktuality. V roce 1995, ve svých osmadvaceti letech, se Roznos stal šéfchoreografem a ředitelem baletu v Theater Plauen-Zwickau. Zde také interpretoval některé role, kupříkladu vílu Carabosse ve Spící krasavici nebo Ženicha v Domě Bernardy Alby. Mezi jeho rozsáhlou choreografickou tvorbu patří například díla Carmina Burana (hudba Carl Orff, 1996), Medea (hudba Pascal Dusapin, 1997), The Queen (hudba skupina Queen, 1998), Tanzmarathon (hudba Glenn Miller, Jacques Brell, 2001), Morrison (hudba skupina The Doors, 2003) a další. Oficiální německá webová stránka Bronislava Roznose (www.tanztheater-bronislav-roznos.com) jeho dílo charakterizuje následovně: „Bronislav Roznos se hlásí ke Šmokovi i Talardovi, dali mu sebevědomí vyjadřovat se po svém, hledat svůj obraz, originál. Emocionalitu, pragmatismus i logiku básnivosti získal od Pavla Šmoka, neotřelou a nezvyklou symboliku tvarování jevištních děl i těl v jakoby nadreálném prostoru u Philippa Talarda. Roznos si vybírá nekonvenční inscenační postupy, ozvláštněnou řeč těla a taneční znaky vždy poučené klasickým tancem… Kouzlo jeho taneční poezie je v protipólu očekávaného.“ Roznos pro Taneční aktuality dodal: „Měl jsem možnost vytvářet opravdu různorodé inscenace. Jako šéf tanečního souboru v městském divadle musíte být mnohostranný. A tato rozmanitost mi dala hodně. Pro taneční inscenace hledám rozdílné příběhy, situace a myšlenky. Impulzy přicházejí z mého bezprostředního okolí. Pracuju s příběhy ze života, se svými fantaziemi. Moc rád také tvořím pro upřímného, dětského diváka. Ale často vybírám i témata existenční nebo politická. Přitom se vždy snažím dodat mému ‚pohybovému slovníku‘ něco výrazově a inscenačně nového. Fantastického, ale pro diváka srozumitelného. Středem mé pozornosti je přitom vždy člověk a jeho emoce.“
V Divadle J. K. Tyla v Plzni se v roce 2001 představil celovečerním tanečním divadlem na téma „bolest je elementární“ ve – dle Historie baletu z pera Jany Holeňové na stránkách divadla – „fyzicky náročné, módním a moderním trendům vyhovující inscenaci“ Time of pain (hudba Dead Can Dance, Philip Glass, Ondekoza, Klaus Nomi, Les Tambours du Bronx). Na plzeňskou půdu se vrátil po deseti letech v roce 2011 s inscenací Cabaret Ragtime (hudba Yann Tiersen, Scott Joplin, Ondřej Havelka a další). Na další české scéně, v brněnském Národním divadle, v roce 2006 Roznos nastudoval inscenaci Sylvia (hudba Léo Delibes) a o rok později Tango (hudba Astor Piazzolla, Carel Kraayenhof, Carlos Gardel, Gotan Project).
Mezi lety 2009–2013 byl Bronislav Roznos angažován ve Volkstheater Rostock jako ředitel baletu a šefchoreograf. Zde vytvořil celovečerní díla Frida Kahlo (hudba Elliot Goldenthal, Gustavo Santaolalla, 2009), Sluha dvou pánů (hudební koláž, 2010), Mephistosyndrom (hudební koláž, 2010), Pieces of art (hudební koláž, 2012) či Stvoření světa (hudební koláž, 2013). Od roku 2013 působí jako nezávislý choreograf v Drážďanech. Jak se cítí bez možnosti kmenového souboru?
„Tuto změnu vnímám velmi pozitivně. Svobodně. Nejde ale o rozdíl mezi kamenným divadlem a jinou formou. Je to o lidech a jejich prostoru. Pozitivní energie, společenstvíčenství, přátelství, tvořivý společný cíl, to je pro mne nejdůležitější, pro moji současnou práci a pro život. Jsme skupina sdružující lidi s postižením, tělesným či mentálním. Společnost charismatických osobností, s nábojem pozitivní energie. Společně vytváříme soubor tanečního divadla ‚multifil identity‘ – Inklusives Tanztheater. Naše nová inscenace Domino bude mít k Světovému dni tance 2017 svou premiéru. Právě pracujeme na realizaci a těšíme se na každou další zkoušku.“ Oslavenci přejeme všechno nejlepší, mnoho radosti, úspěchů a pohody do dalších let!
ZdrojeBronislav Roznos. In: Tanztheater Bronislav Roznos. Bronislav Roznos, 2013. Dostupné [on-line] na: http://www.tanztheater-bronislav-roznos.com/vita [cit. 22. prosince 2016].
Bronislav Roznos [heslo]. In: Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Plzeň, DJKT. Dostupné [on-line] na: https://www.djkt.eu [cit. 22. prosince 2016].
Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.
Holeňová, Jana: Historie baletu. In: Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Plzeň, DJKT. Dostupné [on-line] na: https://www.djkt.eu/historie-baletu [cit. 22. prosince 2016].
Rozhovor s Bronislavem Roznosem (prosinec 2016).
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“