Carlos Acosta. Foto Johan Persson, zdroj Prix de Lausanne.
Ve známost vešel Carlos Acosta v roce 1990, když se stal laureátem prestižní baletní soutěže Prix de Lausanne. Je symbolické, že právě zde mu byla letos udělena Cena za celoživotní přínos tanci. Jeho rodinné zázemí ho ovšem na první pohled k úspěšné baletní kariéře nepředurčovalo.
Carlos Acosta se narodil 2. června 1973 v Havaně jako nejmladší z jedenácti dětí, miloval break dance a fotbal. V zemi s hlubokou baletní tradicí pro jeho otce (řidiče kamionů) představoval balet možnost vymanit se z chudoby, a zároveň disciplínu, kterou jeho nejmladší syn nutně potřeboval. V devíti letech byl Acosta zapsán do kubánské Národní baletní školy, avšak poté, co jeho otec, který ho podporoval, skončil kvůli autohavárii ve vězení a jeho matka utrpěla mrtvici, se jeho studijní morálka výrazně zhoršila. Carlos Acosta byl vyloučen a odeslán do internátní školy.
To, co je pro mnohé mladé tanečníky samozřejmostí, se Acostovi nedostávalo, a to nejen materiálně, ale i z hlediska kulturního rozhledu. Během dospívání nepřečetl jedinou knihu, netušil, kdo byl Mozart. První představení Kubánského národního baletu viděl ve třinácti letech, což ho přivedlo k rozhodnutí se k tanci vrátit: „Zjistil jsem, že balet je můj nejlepší přítel. Byl vším, co jsem měl, dostal jsem příležitost stát se někým jiným a poznat pocit naplnění. Od chvíle, kdy jsem to pochopil, nebylo cesty zpět. Byl jsem odhodlaný stát se nejlepším,“ řekl v rozhovoru pro CNN.
V roce 1989 získal stipendium v Turínském baletu a dveře k další kariéře mu otevřelo již zmíněné ocenění v soutěži Prix de Lausanne. V pouhých osmnácti letech, v sezoně 1991/1992, se stal nejmladším prvním sólistou v Anglickém národním baletu, poté strávil dvě sezony v rodné zemi, v Kubánském národním baletu pod vedením slavné Alicie Alonso. V letech 1993 až 1998 byl prvním sólistou v Houston Ballet; v roce 1998 nastoupil do Královského baletu v Londýně, s nímž spojil většinu své aktivní taneční kariéry.
Charismatický, atletický tanečník ztvárnil na čtyřicet rolí klasického repertoáru. Nezapomenutelným je jeho Basil v Donu Quijotovi, Spartakus v Grigorovičově stejnojmenné inscenaci, Ali v Korzárovi nebo Solor v La Bayadère. Zásadní význam pro něho měly balety Kennetha MacMillana, ať už se jednalo o Romea a Julii, Manon, či Mayerlinga, nebo díla Fredericka Ashtona či George Balanchina. Mnohdy tančil i role, které se pro jeho nezkrotnou, živelnou energii zdály protiúkolem, jak sám konstatoval: „Nikdy jsem se nepovažoval za Romea, musel jsem použít veškerou fantazii, abych tu roli zvládl. Avšak tančit s Tamarou Rojo bylo něco božského, s ní jsem pochopil, čeho lze na jevišti dosáhnout.“ Acosta s Rojo přesvědčivě tančili mladé veronské milence i ve věku nad 40 let a příběh milenecké dvojice představili nejen na divadelních prknech, ale také v aréně obsazené 13 500 diváky.
Acosta nespoléhal pouze na své taneční mistrovství, ale začal se věnovat také choreografii. Zásadní pro něj byl částečně autobiografický balet Tocororo, který vytvořil v roce 2003, ve stejném roce, kdy byl jmenován prvním sólistou Královského baletu v Londýně. Premiéra se odehrála na Kubě před zraky Fidela Castra a pro Carlose Acostu, v tu dobu ve vrcholné formě, se jednalo o významný okamžik. Tocororo, za něž získal ocenění Laurence Oliviera, poté uváděli v londýnském Sadler’s Wells Theatre, kde bořilo rekordy v návštěvnosti.
Svou kariéru klasického tanečníka ukončil v roce 2018, kdy se rozloučil ve vlastní choreografii baletu Carmen, pokračoval však v současném tanci. V Havaně založil vlastní soubor Acosta Danza a spolu s tím také International Dance Foundation, aby pomohl mladým kubánským tanečníkům na startu profesionální kariéry. Od ledna 2020 je ředitelem Birminghamského královského baletu.
Svět tance ale není to jediné, čemu se tento kubánský umělec věnuje. Hrál v několika filmech, režíruje a vyučuje. Ačkoli měl v dětství do čtenáře daleko, je autorem několika knih. No Way Home je jeho prvotinou, inspirovanou jeho vlastní životní cestou, v románu Pig’s Foot se zase zaměřuje na bouřlivou kubánskou historii.
Acostovu životní cestu zachycuje rovněž snímek Yuli: The Carlos Acosta Story. V rolích klasického repertoáru Acosta zazářil na světových jevištích, Spartaka tančil jak v Moskvě, tak v Paříži, a stal se inspirací a motivací pro tanečníky všech barev pleti. Koncem června vystoupí s Marianelou Nuñez, sólisty Birminghamského královského baletu a s hosty Acosta Danza v Royal Opera House v Londýně. Lepší dárek k narozeninám snad ani nemohl dostat.
Zdroje:
https://www.danceforyou-magazine.com/2023/01/20/lifetime-achievement-award-to-carlos-acosta/
https://edition.cnn.com/2009/TRAVEL/02/27/acosta.biography/index.html
https://bachtrack.com/interview-carlos-acosta-dancer-of-the-month-december-2018
https://www.thewonderfulworldofdance.com/carlos-acosta-30-year-dance-career-celebration-london
https://www.theguardian.com/theobserver/2003/jul/20/features.review97
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?