Máša Cvejičová. Foto: Český taneční slovník
V roce 1928 se provdala za pěvce Nikolu Cvejiče, se kterým žila do 2. světové války. V roce 1930 nabídl ředitel Národního divadla v Brně Ota Zítek Cvejičovi angažmá. Ten nabídku přijal pod podmínkou, že se jeho žena stane choreografkou a vedoucí baletního souboru. Zítek Cvejičovi vyhověl a Máša Cvejičová nahradila šéfa baletu, kterým do té doby byl Ivo Váňa Psota.
Prvním baletem, který v Brně vytvořila, bylo nepříliš úspěšné Labutí jezero (1930). Spolu se Psotou vytvořila choreografii Novákovy Signorina Gioventù a Nikotiny (1930). Nastudovala Raymondu (1931), balet Belkis, královna ze Sáby, Z jitřní země (1933) nebo baletní pohádku Zlatá fantazie (1934).
Uvedla řadu baletů Igora Stravinského - Pták Ohnivák (1931), Petruška (1932), Apollon musagète (1933) nebo Svatba (1933). Dále Marnotratného syna Sergeje Prokofjeva (1933), Borodinovy Polovecké tance (1933) a Špalíčka Bohuslava Martinů (1933).
V roce 1935 se souborem nastudovala komponovaný večer nazvaný Slovanské obrázky v tanci, který se skládal z Musorgského Obrázků z výstavy, Chopinových Les Sylphides, Janáčkových Lašských tanců a Pohádky o bláznu, který sedm jiných bláznů přelstil Sergeje Prokofjeva (chor. Emerich Gabzdyl). Byla u nás první, kdo inscenoval Glierův sovětský balet Makový květ (1935, původní název Rudý mák). Ve stejném roce nastudovala dva balety jugoslávského skladatele Kresimira Baranoviče Nosáček a Perníkové srdce.
„Léta 1930‑44 byla nesporně důležitým životním úsekem kdy mohla uskutečňovat své plány a uplatnit okruh děl a autorů, s nimiž pociťovala vnitřní spříznění, a jež uvést si kladla za nejvyšší umělecký cíl. Mnohé se jí podařilo vlivem příznivých okolností upevňujících na čas její vedoucí postavení, ale zejména tu sehrálo svou roli šťastné tvůrčí spojení s dirigentem Balatkou, který její snažení podporoval, sám jsa přesvědčen o nesporných hodnotách jihoslovanské tvorby." [1]
Cvejičová choreograficky spolupracovala také na operních inscenacích. V období 1930‑1944 vyučovala v baletní škole I. V. Psoty. Po roce 1948 vytvářela choreografie pro brněnskou operetu: Netopýr (1950), Boccaccio (1951), Nebe na zemi (1952), Polská krev (1952), Začarovaný zámek (1954), Mam’zelle Nitouche (1954), Cikánský baron (1955), Žebravý student (1956), Vévodkyně z Gerolsteinu (1957), Vdova z Valencie (1958), Maskotka (1958), Zbojník Ondráš (1958), Polinek Čanity (1959).
„Máša Cvejičová pevně ovládala pole své působnosti a pro tento specifický obor nevychovala nikoho, byla velkým praktikem jeviště, dovedla z mála vytvořit mnohé, její choreografie byly stylové, vyvážené, souzněly s atmosférou inscenace, přirozeně ji spoluvytvářely, vycházejíce důsledně z režijních záměrů.“ [2]
S brněnským publikem se rozloučila Straussovým Cikánským baronem dne 27. února 1961. Zemřela v Brně 26. března 1977.
Zdroje
Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001.
Srba, Bořivoj, Dufková, Eugenie (ed.): Postavy brněnského jeviště: Umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně: Český divadelní slovník. Brno: Národní divadlo, 1994.
Ninka
Tak to mně se La Syphide moc líbila, nechápu kritiku....La Sylphide rozpačitá i roztomilá