Édouard Lock. Zdroj: Wiki Commons.
La La La Human Steps
O studiích Édouarda Locka (nar. 3. března 1954) se moc nedovíme, Dictionnaire de la danse (Larousse, 2008) se stručně zmiňuje pouze o vzdělání na poli literárním, jiné zdroje doplňují studium filmu na Concordia University, což vysvětluje pozdější Lockovu vášeň pro kinematografický žánr. První taneční ostruhy Lock získal v jednadvaceti letech v souboru Martine Époque (1942–2018), původem francouzské umělkyně, jež se do kanadského Quebecu přesunula v roce 1967. S diplomem z École nationale supérieure d’éducation physique a s certifikátem z Institutu Jaques-Dalcroze založila v Montrealu soubor Nouvelle Aire (1968–1982) a prosadila se rovněž v oblasti tanečního vzdělávání. Pro svou choreografickou práci vytvořila vlastní metodu založenou na koordinaci, disociaci a rytmické komplexnosti.
V jejích baletech se později projevil i vliv Josého Limóna (v plynuleji a bohatěji strukturovaných gestech), v jejím souboru se zrodila nová choreografická generace, mezi niž se zařadil i Édouard Lock. Pro Nouvelle Aire vytvořil v roce 1975 smyslné trio Temps volé a v souboru vytrval další čtyři roky. Zde získal sebevědomí a nepostradatelné zkušenosti, které byly v roce 1980 impulsem pro založení vlastního souboru, nejprve známého jako Lock Danseurs, velmi rychle proslaveného pod názvem La La La Human Steps, když v roce 1985 Lock vytvořil Human Sex vzápětí ověnčené Bessie Award (1986). V tomto díle se začal zřetelně formovat Lockův výrazný choreografický styl: drsný, nesmlouvavý, energický s detailně propracovanými gesty a proslavený „barelovým skokem“ – gravitaci vzdorujícím, zcela horizontálním kotoulem ve vzduchu.
Po první práci pro vlastní soubor, Lily Marlene in the Jungle (1980), následovaly Oranges (1981), za které získal Cenu Jeana A. Chalmerse za choreografii, a muzikál Businessman in the Process of Becoming an Angel (1983), za nějž Lockova tanečnice a múza Louise Lecavalier získala cenu Bessie. La La La Human Steps vystoupily společně s moskevským Velkým baletem v rámci integrovaného představení Rendez-vous 87 na hokejovém turnaji mezi Kanadou a SSSR. Lock zkrátka od počátku sbíral vavříny a neusnul na nich…
Od baletu přes rock…
V roce 1988 Lock poprvé využil špiček s klasicky vyškolenými tanečníky Holandského národního baletu v Bread Dances. V té době také začal spolupracovat s britskou rockovou hvězdou Davidem Bowiem, pro něhož a Lecavalier vytvořil choreografii Look Back in Anger. Následně inicioval a režíroval zpěvákovo světové turné Sound and Vision. V roce 1992 spolupracoval na The Yellow Shark, koncertu Franka Zappy a německého Ensemble Modern.
I další nová autorská inscenace Infante, C’est Destroy (1991) sklidila mezinárodní úspěch a jen v Montrealu ji vidělo jednadvacet tisíc diváků. V roce 1995 Lock vytvořil niternější dílo 2, které se zabývalo paradoxy života a smrti, silného a slabého, mladého a starého… A zatímco na jevišti vládla typická Lockova anarchistická energie, na dvou obřích plátnech se promítaly obrazy klidně se pohybující Louise Lecavalier, jež si ve snímku pohrávala se životem a smrtí a proměňovala se s pomyslně postupujícím věkem.
Lock se totiž velmi záhy pustil do prozkoumávání možné synkrese, ale i kolise tance, filmu a hudby, odvážně riskoval, a ne nadarmo bývá označován za tanečního filmaře. Režíroval vlastní videa, často používal hudebníky na jevišti, vokály a špičkové zvukové zařízení (Lock natočil mimo jiné v roce 1993 autorský snímek Le Petit Museé de Vélasquez, který byl uveden na několika mezinárodních filmových festivalech a získal 4 ceny Gémeaux). Ačkoli se Lock od doby, kdy vytvořil již zmíněnou choreografii Bread Dances (1988) a pozdější Étude (1996, Les Grands Ballets Canadiens), opíral o akademickou taneční techniku, od svých tanečníků vyžadoval značnou flexibilitu a vynikající kondici, což pro interprety obnášelo pravidelný sportovní trénink.
Lock svá díla pojímal jako koláže, charakteristické náhlými změnami, taneční virtuozitou, využíval talentu a dispozic především Louise Lecavalier, která spolu s dalšími tanečníky La La La Human Steps zachycovala syrovost a rafinovanost bryskních variací, bláznivých pas de deux i anatomickou pokroucenost umělcových extravagancí.
La La La Human Steps objížděly s každým novým představením zpravidla dva až tři roky svět. A tak se do Prahy dostala inscenace Amelia, jejíž záznam obdržel Grand Prix 2003 od Conseil des arts de Montréal. Kromě toho zvítězila na mnoha mezinárodních festivalech, včetně filmového festivalu v Chicagu, televizního festivalu Rose d’Or ve Švýcarsku a mezinárodního festivalu Zlatá Praha.
Balet Amelia jsme měli možnost unikátně vidět na scéně Státní opery Praha v roce 2002, kdy jej Lockův soubor představoval na turné jako světovou novinku. Představení vzniklo na hudbu Davida Langa, významného představitele newyorské soudobé hudby. Propojení virtuálního světa zachyceného v projekci s akcí na scéně se stalo základní ingrediencí titulu, kde hrálo stejně důležitou roli svícení, které zabíralo jednotlivé akce, postrádající jakoukoliv plynulost a zcela zahlcené neodbytnou těkavostí těl a pro Locka typickými řezavými pohyby tanečnic na špičkách. V tomto ohledu nelze přehlédnout jistou choreografickou sounáležitost s Williamem Forsythem (nar. 1949), americkým choreografem stejné generace, jehož razantní a vycizelovaný styl vychází z klasiky a rovněž akcentuje rychlost a pohotovost, kdy těla tanečníků jsou objekty, které je třeba neustále a promptně modelovat. Forsythe své abstraktní taneční kompozice však rozvíjel na podstatně kratší časové ose, oproti Lockovi, který často opakoval pohybové sekvence, jež by si vzhledem k devadesátiminutové délce většiny děl a někdy až příliš vágnímu obsahu zasloužily rozvinutí (na což také někteří recenzenti poukazovali).
… k barokní opeře
V roce 2003 se Lock choreograficky podílel na produkci barokní opery Jeana-Philippa Rameaua Les Boréades, kterou v Pařížské opeře inscenoval kanadský režisér Robert Carsen. Inscenace se stala událostí divadelní sezóny 2002/2003, neboť se jednalo o historicky druhé scénické provedení tohoto díla. J.-P. Rameau se jeho prvního uvedení nedožil, ačkoliv operu dokončil rok před svou smrtí v roce 1763. Koncertně se hrály jen některé její části a premiéry se dočkala až v roce 1982 na festivalu Aix-en-Provence.
Carsen v pařížské Opéra Garnier mistrně rozkryl téma lásky a moci původního libreta Louise de Cahusaca zaplněného postavami antických bohů. Obnažená scéna s neskrývaným technickým zázemím, jednoduché kostýmy bez barokní rozevlátosti a zdobnosti a Lockova choreografie daly vyniknout moderní režii, důležitosti zvolených barev černé a bílé jako symbolů zla a nevinnosti. Do Carsenovy koncepce skvěle zapadal strohý a výrazný rukopis choreografa, jehož tanečníci La La La Human Steps vynikli především ve třetím aktu, kdy bíle nalíčeni šermovali příbory a na velkém stole tančila nejen „punkačka“ v černých špičkách a zpívali na něm i synové Borea. Lock tu opět využil zběsilé kadence, trhavých pohybů, šílených piruet a skoků v nakloněné ose, ovšem vystihl i lyrické pasáže hudby ve zpomalených a klidnějších tanečních sekvencích.
Libreta barokních oper se později stala odrazovým můstkem pro celovečerní inscenaci New Work v premiéře uvedenou v roce 2011 v Southam Hall v Ottawě, kde spolu s interprety Lockova souboru vystoupila Diana Višněva. V náročném díle vytvořeném k 30. výročí založení La La La Human Steps se Lock inspiroval dvěma kultovními operami, Purcellovou Dido a Aeneas a Gluckovým Orfeem a Eurydikou. Taneční pohyby, načasované na mikrosekundy, spojovaly dva tragické milostné příběhy do jednoho celistvého poetického díla. Série sól, duet a trií se dotýkala také témat smrtelnosti a pomíjivosti času za doprovodu minimalistické kompozice Gavina Bryarse a Blakea Hargreavese v živém provedení čtyřčlenné kapely.
Na hraně kontroly
Za nejpoutavější ze všech Lockových baletů je označován Amjad (2007, zfilmován stejně jako Amelia), s nímž soubor absolvoval v roce 2009 turné po Kanadě, Evropě, Spojených státech, Mexiku, Japonsku, Tchaj-wanu a Singapuru. Édouard Lock, věrný své pověsti odvážného a eklektického choreografa, se v tomto případě inspiroval některými z nejvýznamnějších baletů období romantismu, zejména Labutím jezerem a Spící krasavicí. Lock oslovil skladatele Gavina Bryarse, jenž čerpal materiál z Čajkovského citovaných baletů a partitury upravil pro hudební kvarteto ve složení dvou klavíristek, jedné violoncellistky a violistky, které skladbu na jevišti interpretovaly.
Fyzická náročnost Lockových tanečních modelací učinila z La La La Human Steps jeden z nejuznávanějších souborů současného tance, přesto v roce 2015 Lock po pětatřiceti letech činnost skupiny ukončil, kdy ještě předtím stačil pro Sao Paulo Dance Company vytvořit The Seasons na hudbu Antonia Vivaldiho (2014). Konec fungování souboru zdůvodnil v PHI Centre Montréal: „Náš rozpočtový rámec narazil na dokonalou bouři. Nejnákladnější položkou bylo vyplácení platů 11 tanečníků po dobu 52 týdnů po dobu tří let. Pád eura způsobil, že evropská divadla měla menší zisk. Nemohli jsme producenty přimět, aby se zavázali k termínům za dva roky. Náš dluh se stal příliš velkým na to, abychom mohli podporovat strukturu souboru (tvorbu a turné). Nakonec jsem dosáhl bodu, z něhož nebylo návratu.“
Sedm měsíců poté, co náhle přerušil činnost svého souboru, se Édouard Lock přestěhoval do Paříže, kde vzápětí dokončil práci pro balet Pařížské opery. Ve večeru složeném ze dvou děl P. I. Čajkovského, opery Jolanta a baletu Louskáček, se podílel v roce 2016 spolu se Sidim Larbim Cherkaouim a Arthurem Pitou na choreografii slavného baletního titulu. Plynně dvojjazyčný Montrealan Lock se usadil ve francouzské metropoli, kde našel výhodnou, dočasnou základnu, odkud vyjednává s evropskými tanečními společnostmi a promotéry.
Premiéra jeho dosud poslední práce Echo v provedení Brian Webb Dance Company se uskutečnila v Kanadě v roce 2022. Lock se opět vydal na průzkum filmové krajiny, tentokrát optikou pohybu Rachele Buriassi, první tanečnice Les Grands Ballets Canadiens (představení „obligátně“ doprovázel stejnojmenný film).
Pro čerstvého sedmdesátníka Édouarda Locka je signifikantní propojení tance a filmu a také rychlost, jak nakonec i sám přiznal: „Rychlost má tlačit tanečníky na hranu jejich kontroly, nutit je jít za hranice ,jednoduše‘ charismatické interpretace.“ A ten, kdo by pátral, jak přišel na název La La La Human Steps, Lockovo vysvětlení je prozaické, což se o režijním, filmovém a choreografickém umění tohoto rebela s duší punkového hráče v žádném případě říct nedá (sic): „Jazyk má své přednosti ani ne tak ve významu slov, ale ve struktuře a způsobu, jakým jsou slova umístěna vedle sebe a jak plynou. Myslím, že stejná pravidla platí i pro tanec. Moje matka mi říkala, že ,la la la‘ jsem jako dítě říkával často. Takže jsem to použil jen jako odkaz na jazyk, který ještě nemá význam, ale začíná definovat svou strukturu.“
Zdroje:
https://www.epidemic.net/en/art/lock/bio.html
http://www.epidemic.net/en/art/lock/proj/amjad.html
https://grandsballets.com/en/choreographers/detail/edouard-lock/
https://phi.ca/en/studio/works/echo-edouard-lock/
https://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/edouard-lock
https://www.cbc.ca/arts/edouard-lock-human-steps-dance-canada-1.3551676
https://www.latimes.com/entertainment/la-xpm-2012-jan-25-la-et-edouard-lock-20120125-story.html
https://en.wikipedia.org/wiki/La_La_La_Human_Steps
https://www.fondation-langlois.org/html/e/page.php?NumPage=121¨
Lidové noviny, 22. 10. 2002, Marné čekání na světovou událost, L. Dercsényiová.
Lidové noviny, 22. 5. 2003, Franz Kafka, antičtí bohové a Degas, L. Dercsényiová.
Dictionnaire de la danse, Larousse, 2008.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?