Registrace

Hana Vláčilová, primabalerína, jejíž vysněnou rolí byla Giselle. A ta ji provázela celou taneční kariéru

Lucie Dercsényi
24. 2. 2026
Úvodní obrázek
Giselle, Hana Vláčilová, Jiří Horák, foto Oldřich Pernica, Archiv ND Praha

 

Životní jubileum slaví v těchto dnech Hana Vláčilová, balerína, která se ve dvaceti letech (narozena 25. 2. 1956) stala sólistkou Baletu Národního divadla v Praze. V tehdejším Československu to bylo raritou, neboť hlavní role náležely především ostříleným tanečnicím. Hana Vláčilová tyto zaběhlé zvyklosti narušila. Pamatuji si ji, jak jsem coby studentka taneční konzervatoře obdivovala její procítěnou interpretaci Odetty/Odilie. K slzám mě doháněla jako Frygie spolu s Vlastimilem Harapesem ve Spartakovi, mé srdce si získala šibalsky rozpustilou Kitri v Donu Quijotovi. Rozhovor s ní se nepodařilo získat, a tak se kromě redakce Tanečních aktualit připojují k narozeninové gratulaci kolegové a studenti, kteří s H. Vláčilovou pracovali a pracují. 

Hana Vláčilová na scéně Národního divadla protančila čtvrtstoletí, v roce dvacetiletého působení obdržela ocenění Českého literárního fondu (1994), v anketě Klubu přátel baletu se v roce 1996 se svým mužem, také sólistou baletu Národního divadla, Janem Kadlecem, se kterým mají syna Jana, stali nejoblíbenějšími tanečníky roku.

V roce 1995 získala prestižní Philip Morris Ballet Flower Award určenou nejlepšímu tanečnímu umělci v oboru klasického tance.

Hana Vláčilová okouzlila svým autentickým projevem a technickou propracovaností také obecenstvo ve Španělsku, Francii, Rakousku, Polsku, v bývalém Sovětském svazu, Belgii, Finsku, Lucembursku, Austrálii, USA a na Kubě.

Do Síně slávy pražského Národního divadla byla uvedena při zahájení divadelní sezóny 2022/2023.

Spartakus, Hana Vláčilová, foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha
Spartakus, Hana Vláƒilová, Vlastimil Harapes. foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha
Bachčisarjská fontána, Miroslava Pešíková, Hana Vláčilová, foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha

Od gymnastiky k baletu

S baletní průpravou začala ve sportovní gymnastice, kterou trénovali oba její rodiče. Jak sama v jednom rozhovoru řekla, měla ale strach z obtížných prvků a na bradla by nevlezla. Na kladinu ano, ale nejvíce se jí líbila akrobacie. A pokračovala: „Zběhla jsem hodně brzy k baletu. Viděla jsem Labutí jezero s paní Skálovou a bylo rozhodnuto. Bylo mi asi šest let, chodila jsem do baletního kurzu, pak do přípravky Národního divadla.

Doktor Faust I, Hana Vláčilová, Vlastimil Harapes. foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha

 

Její talent pak dále rozvíjeli na Taneční konzervatoři Praha (dnešní Taneční konzervatoř hl. m. Prahy), kterou ukončila v roce 1973, přičemž předtím v šestnácti letech získala zlatou medaili na mezinárodní baletní soutěži ve Varně (1972). Zde uspěla i v roce 1976 stejně jako společně s Lubošem Kafkou v Tokiu (stříbrné medaile).

Bezprostředně po konzervatorních studiích absolvovala stáž na tehdejším Leningradském státním tanečním učilišti A. J. Vaganové, kterou zakončila rolí Mášenky v Louskáčkovi.

Do Národního divadla v Praze nastoupila v roce 1974. Než se dostala k velkým rolím, začínala v Pas de Quatre, tančila Venkovskou dívku v Giselle, Andílka ve Stvoření světa. V roce 1976 získala post sólistky a její kariéra se naplno rozjela. 

„První velkou roli jsem měla v roce 1976, a to Frygii ve Spartakovi, v roce 1977 pak Odettu a Odilii v Labutím jezeře a teprve v roce 1979 došlo na hlavní roli v Giselle. A už to jelo. Každá balerína touží po Giselle, ale mně dal nejvíc Spartakus. Do premiéry jsem se dostala proto, že paní Drottnerová byla nemocná. To nastartovalo moji kariéru. Tančila jsem s Vlastíkem Harapesem a neoklasický styl toho představení mi byl bližší než čistá klasika. Pak jsem začala jezdit jako host do Berlína, kde se pracovalo také tímto stylem. Mně vyhovovala roztančená, volná forma neoklasiky daleko víc, protože já nejsem ideální typ ani zjev na absolutně čistou klasiku. Jenže paradoxně jsem měla víc klasických rolí. Hlavně na konci kariéry.“

 

— Hana Vláčilová

Vlevo: Romeo a Julie, Hana Vláčilová, Vlastimil Harapes. foto Oldřich Pernica, archiv ND Praha; vpravo: Marná opatrnost, Hana Vláčilová, Michal Šebor, foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha

Vnitřní opravdovostí Hana Vláčilová obdařila i své další, již hlavní role: Julii v Romeovi a Julii (1975), Markétku v Doktoru Faustovi (1976), Swanildu v Coppélii (1977), Marii v Bachčisarajské fontáně (1978)...

 

Vlevo: Popelka, Hana Vláčilová, foto Jaromír Svoboda; vpravo: Don Quijote. Hana Vláčilová, Jan Kadlec, foto Oldřich Pernica

... Olympii v Hoffmannových povídkách (1981), Kitri v Donu Quijotovi (1986), Auroru ve Spící krasavici (1989), Lisette v Marné opatrnosti, titulní roli v Popelce (1993).  

 

 „Byl jsem požádán o vzpomínku na Hanu Vláčilovou u příležitosti jejího významného životního jubilea. Kde začít? Za padesát let to je celá řada vzpomínek na milou kolegyni, skvělou tanečnici a partnerku a také vynikající pedagožku a baletní manažerku. Pracovat, zkoušet a tančit s Hanou bylo vždy příjemné. Byla skutečný profesionál, na zkoušky i představení perfektně připravená, soustředěná, klidná, bez zbytečných emocí.  

Uvědomuji si, že jsme spolu zatančili celou řadu krásných rolí. Tou první byla role Julie a Romea v prosinci 1976, kdy jsme vstoupili do slavné inscenace Romeo a Julie Miroslava Kůry a Petra Weigla. Tančili jsme spolu ve dvou inscenacích Labutího jezera – Sergejeva-Dudinské a Jiřího Němečka a Olgy Skálové. dále v Giselle, Bachčisarajské fontáně, Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Hoffmannových povídkách, Dámě s kaméliemi a mnoho dalších. Interpretace Hany se vyznačovala promyšleností každého pohybu a póz, úžasnou muzikalitou, koordinací a vláčností pohybu a samozřejmě technickou jistotou. Tak tomu bylo ve všech rolích – zatančila jich na scéně ND více než šedesát! 

Byli jsme nejen kolegové v divadle, ale i kamarádi mimo něj, dokonce jsme byli s manželkou za svědky na svatbě Hany Vláčilové a Jana Kadlece – skvělého, charizmatického tanečníka, který už, bohužel, není mezi námi.“  

— Jaroslav Slavický, emeritní ředitel TKHM

Hanička patří k nejvýraznějším osobnostem českého baletu. S jejím uměním jsem se setkal už jako student konzervatoře, kdy hostovala v představeních ostravského divadla Labutí jezero a Giselle. Už tehdy jsme se spolužáky sledovali její přípravu – jak důkladně a systematicky rozcvičuje celé tělo, aby se vzápětí převtělila v Odettu či Odilii. Její výkon byl vždy skvělý a okamžitě se stala miláčkem publika.

 

Skvělá technika a cit pro styl jí vynesly řadu ocenění na mezinárodních soutěžích. Vysokou kvalitu si udržela až do konce kariéry díky disciplíně a zodpovědnému přístupu ke každé roli. Její tanec vynikal lehkostí, rozsahem a schopností obsáhnout celé jeviště. Byla také velmi kreativní a často dokázala inspirovat choreografa k originálním vazbám. Klasické pas de deux obohacovala o virtuózní zvedačky a inovativní plasticitu. Pro lepší pocit na scéně ráda nenápadně vylepšovala kostým i styl účesu.“

 

— Jiří Horák, pedagog, choreograf, zástupce ředitele TKHMP

 

Labutí jezero, Hana Vláčilová, Pavel Ždichynec, foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha

A v době, kdy se nám o baletech George Balanchina mohlo jen zdát, protože byly pro socialistický režim nepřijatelné, Hana Vláčilová jeho opusy tančila jako stálý host ve Deutsche Staatsoper a v Komische Oper v Berlíně, odkud dostala i nabídku angažmá. Ale osud tomu chtěl jinak…

 „Já jsem nechtěla odejít. Už od dětství jsem snila o tom, že budu tančit v Národním divadle. Obdivovala jsem Martu Drottnerovou, byla můj obrovský vzor. Viděla jsem Vlastíka Harapese, Olgu Skálovou, Jaromíra Petříka, byla tam silná skupina a pestrý repertoár. První osudové rozhodnutí stejně padlo dřív. Když jsme se 18. srpna 1968 vraceli z Rakouska, kde máma trénovala gymnastky, celníci nás varovali, abychom si to ještě rozmysleli. Jenže já jsem měla v září nastoupit na konzervatoř. To byl můj velký sen, tak nepřipadalo v úvahu, abychom emigrovali. Jsem prostě nenapravitelná vlastenka,“ říká Hana Vláčilová.

Svou taneční kariéru ukončila v roce 1999 (archiv ND uvádí jako její poslední roli Annu Pavlovou v Isadoře Duncan v sezoně 1997/1998). K jejím nejmilejším rolím patřila Giselle. 

„Giselle byla moje láska už od školy a provázela mě celou moji kariéru. S pas de deux z Giselle jsem absolvovala školu, pak jsem tančila variaci Giselle na tanečních soutěžích, v pas de deux z Giselle jsem absolvovala tokijskou soutěž s Lubošem Kafkou… Byla to zkrátka moje vysněná role od první chvíle, co jsem ji viděla s dnes už legendární paní Drottnerovou. A právě jako Giselle jsem se také loučila se svojí aktivní taneční kariérou. To bylo moje poslední představení…"

 

— Hana Vláčilová

„Hana Vláčilová je jedna z naprosto nezapomenutelných osobností, kterou jsem řadu let obdivovala na jevišti a se kterou jsem se pak potkávala i osobně ve sborovně Taneční konzervatoře Praha. Ale ještě dříve, než jsem ji viděla tančit, jsem četla o jejích úspěších na baletní soutěži ve Varně, neboť jsem si vystřihovala vše o baletu a tanečnících. Během svých studií na katedře tance HAMU jsem dostala úkol napsat seminární práci o Martě Drottnerové a ta mne pozvala do divadla na odpolední představení Giselle, baletu, ve kterém sama tak excelovala. Šlo o odpolední představení 28. února 1981 a hlavní roli měla poprvé – krátce po svých pětadvacátých narozeninách – tančit Hana Vláčilová. Dodnes vidím, jak pro ni Marta Drottnerová balí v divadelní šatně svazek frézií do celofánu s tím, jak jí drží palce. Představení bylo fascinující a já napsala o výkonu Hany Vláčilové recenzi „do šuplíku“, dodnes ty stránky mám a jsou živým svědectvím o jejím umění. Viděla jsem ji tančit tuto roli také naposledy 4. ledna 1994. Její umění zcela naplňovalo mé veškeré ideály po přirozeném dramatickém projevu, ke kterému jí byla mistrně zvládnutá technika prostředkem. Všechno nejlepší a děkuji!  

                     

— Helena Kazárová, emeritní profesorka HAMU

Malý pan Friedemann, Hana Vláčilová, Jiří Pokorný, foto Oldřich Pernica, archiv ND Praha
Hana Vláčilová, archiv ND Praha

V roli pedagoga

Hana Vláčilová již během své taneční kariéry začala vyučovat na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, kde zastává na pozici vedoucí oddělení klasického tance a předává studentkám své cenné zkušenosti. 

Návraty ke krásám-Dialog tvarů, Jaroslav Slavický, Hana Vláčilová, foto Martin Poš, archiv ND Praha

 

V roce 1994 začala Hana učit na konzervatoři, a tak po dvaceti letech v ND pokračovala naše spolupráce dokonce třicet let ve škole! Hana byla a stále je (!) výborná pedagožka. Hodiny vede klidně, kombinace prvků jsou metodicky promyšlené, ale tanečně krásné a nesmírně muzikální. Neprezentuje sebe jako pedagoga, ale pomáhá studentkám, aby ukázaly své možnosti. Její závěrečné hodiny nebo maturitní zkoušky byly nádherné a jako šperk působilo velké adagio na volnosti vytvořené vždy v určitém stylu na krásnou hudbu. Od roku 2018 vykonávala funkci vedoucí oddělení klasického tance 5.–8. ročníku. Bylo podnětné poslouchat její hodnocení výkonů žáků po zkouškových hodinách, kdy velmi přesně uměla odkrýt problémy nedokonalosti provedení zadané látky a také poradit a povzbudit. Moc jí za tuto dlouholetou spolupráci děkuji, vzpomíná Jaroslav Slavický, emeritní ředitel TKHMP. 

Jiří Horák, tanečník, choreograf, zástupce ředitele TKHMP, dodává: Jsem velice šťastný, že se naše cesty protnuly a že jsem s Hanou Vláčilovou mohl řadu let tvořit pár v baletech Národního divadla. Byly to nejkrásnější chvíle mé umělecké kariéry – souznění s hudbou, příběhem dané role i přesné dávkování emocí. Láska a oddanost tanci provázejí celý její život a s velkým nasazením je předává i nastupující generaci. Každým rokem dokazuje na absolventských zkouškách, že je skutečným mistrem svého oboru. Její exercice je vždy originální a splňuje ta nejpřísnější kritéria světových baletních institucí. Sledovala vývoj světového baletu, znala repertoár prestižních západoevropských i amerických souborů a jistě by byla skvělou interpretkou dnes běžně uváděných děl MacMillana, Cranka či Balanchina. Řadu let předává své hluboké a detailní znalosti klasického tance a působí jako vedoucí metodička vyšších ročníků TKHMP. Stále je ve skvělé formě, kterou poctivě udržuje každodenní rozcvičkou. Smysl pro disciplínu zřejmě zdědila po rodičích, kteří byli vrcholoví sportovci, a je sympatické, že sleduje i jiné aktivity než balet – je například skvělou odbornicí na tenis. K jubileu jí přeji pevné zdraví a vše nejlepší.

Liubov Dantchenko, pedagožka TKHMP, se přidává ke gratulantům se slovy: „Pražská baletní scéna se může pochlubit mnoha výjimečnými osobnostmi – mezi nimi právem zaznívá i jméno Hany Vláčilové, výrazné a nezapomenutelné osobnosti českého baletu. Své vynikající vzdělání, jisté a stabilní piruety, lehký skok a přirozenou muzikalitu dokázala mistrovsky využít při vytváření působivých roli jak v klasickém, tak i v moderním repertoáru divadla.

Díky své výjimečné hudební paměti a dlouholetým zkušenostem v klasickém repertoáru dokázala přenášet díla klasických baletů na jeviště českých divadel. A přirozeně se díky bohatým zkušenostem z oblasti baletního umění stala pedagožkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Její studentky se následně stávaly laureátkami mezinárodních soutěží a předními sólistkami baletních souborů. Upřímně a z celého srdce přeji mnoho dalších úspěchů v nelehkém, ale krásném poslání pedagožky klasického tance. Pevné zdraví, silné nervy a vděčné studenty, kterým máš co předat. Ať jsou tvé dny naplněny sluncem, tvořivostí, radostí a vnitřním klidem.“ 

Jedna z jejích studentek, Anna Pokorná, dnes členka Baletu Divadla J. K. Tyla, si vybavuje Vláčilové noblesu, empatii a smysl pro humor: „Na taneční konzervatoři mě paní Hana Vláčilová učila taneční praxi klasického tance. Dodnes si pamatuji, jak jsem byla nadšená, že právě ona bude mou profesorkou. Už jen její příchod na sál měl výjimečné kouzlo – noblesa, křehkost a zkušenosti bývalé primabaleríny Národního divadla pro mě byly inspirací i velkým obohacením a přirozeně nás kultivovaly. Vyžadovala soustředění a pracovitost, avšak její výuka nebyla pouze o technice, byla o skutečném tanci, o výrazu a o přesahu, který nás učil myslet a cítit zároveň. Právě to mě na jejích hodinách těšilo nejvíce. A pravděpodobně nikdy nezapomenu na její smích, nebyl častý, ale o to milejší. V tu chvíli se z vážené a noblesní profesorky na okamžik stala radostná, téměř vesnická Giselle. Jsem vděčná, že jsem mohla pocítit její osobnost s velkou vnitřní silou a s pokorou si tuto zkušenost nesu dál.

Ve vedení Laterny magiky, Státní opery Praha

 

V letech 1999–2004 Hana Vláčilová vedla tanečníky Laterny magiky, od roku 2005 spolupracovala s Baletem Státní opery Praha (SOP) jako pedagog a baletní mistr a od 1. 10. 2010 do 31. 11. 2012 byla pověřena jeho uměleckým vedením. Zde se podílela na inscenaci Labutího jezera (2007) a Dona Quijota (2012), v němž v hlavních rolích na počátku své kariéry zazářili Alina Nanu (dnes první sólistka Baletu ND Praha) a Ondřej Vinklát (do roku 2020 sólista ND Praha, dnes choreograf a tanečník DEKKADANCERS). 

 

V roce 2009 nastudovala Giselle v Národním divadle moravskoslezském, kterou o dva roky později přenesla na scénu SOP. Když došlo ke sloučení baletu SOP s Baletem Národního divadla, umělkyně přijala nabídku baletní mistryně a asistentky choreografie, v následující sezóně 2012/2013 pak její spolupráce s ND Praha skončila. (O sloučení baletních souborů SOP a ND Praha se rozhodlo na přelomu září a října 2011, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace podle plánu skončila v roce 2015. Naopak orchestry a sbory obou divadel zůstaly samostatné.) 

Poděkovat musím Haně Vláčilové ještě jednou, neboť v roce 2011 mě a manželku požádala, abychom se souborem Státní opery Praha, kde byla v té době šéfkou baletu, nastudovali Dona Quijota. Byla to krásná práce se souborem mladých, velmi talentovaných tanečnic a tanečníků pracujících s plným nasazením. Byla to vlastně poslední premiéra baletu SOP před jeho sloučením s baletním souborem ND a dovolím si říci, že se stala důstojným rozloučením.

 

Co popřát Haně k životnímu jubileu? Věk je u Hany Vláčilové opravdu jen číslo. Je stále aktivní, každý den cvičí a vede hodiny klasického tance, a to je výborné! Má svým studentkám co předávat! Tak ať to tak zůstane! A k tomu samozřejmě pevné zdraví, dobrou náladu a radost ze života!“ 

 

— Jaroslav Slavický

 

Don Quijote. Alina Nanu, Ondřej Vinklát, foto Martin Divíšek, archiv ND Praha

Hana Vláčilová zůstává zapsána v mysli a srdcích, těch, kdo ji poznali jako interpretku či pedagožku. Ale nejen uměním je člověk živ…

 

Jak se sama umělkyně svěřila v jednom z rozhovorů: „[…] Naučila jsem se relaxovat tím, že v televizi sleduji tenisové grandslamy. Strašně mě to baví a vydržím koukat třeba čtyři hodiny. Fascinuje mě, jak jeden míč dokáže otočit celý zápas. Moc fandím Rafovi Nadalovi, ale i Rogerovi Federerovi. Oba mě nabíjejí pozitivní energií.

Louskáček, Hana Vláčilová, Jan Kadlec, foto Jaromír Svoboda, archiv ND Praha
Catulli carmina, Jan Kadlec, Hana Vláčilová, foto Oldřich Pernica, archiv ND Praha

Redakce Tanečních aktualit přeje jubilantce do dalších let pevné zdraví, vitalitu a hodně napínavých tenisových grandslamů.

Princ Bajaja, Hana Vláčilová, Luboš Hajn, foto Oldřich Pernica, archiv ND Praha

Diskuze

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

Buďte první, kdo zahájí diskuzi pod tímto článkem!
Přidat komentář

Související texty

Výročí Hany Vláčilové

„Tato drobná pohledná tanečnice fascinovala taneční profesionály i diváky celých dvacet pět let svou grandiózní technikou, muzikálností, obdivuhodnou tanečností a schopností dramatické interpretace citlivě odlišené u jednotlivých rolí...