„V roce 1994 začala Hana učit na konzervatoři, a tak po dvaceti letech v ND pokračovala naše spolupráce dokonce třicet let ve škole! Hana byla a stále je (!) výborná pedagožka. Hodiny vede klidně, kombinace prvků jsou metodicky promyšlené, ale tanečně krásné a nesmírně muzikální. Neprezentuje sebe jako pedagoga, ale pomáhá studentkám, aby ukázaly své možnosti. Její závěrečné hodiny nebo maturitní zkoušky byly nádherné a jako šperk působilo velké adagio na volnosti vytvořené vždy v určitém stylu na krásnou hudbu. Od roku 2018 vykonávala funkci vedoucí oddělení klasického tance 5.–8. ročníku. Bylo podnětné poslouchat její hodnocení výkonů žáků po zkouškových hodinách, kdy velmi přesně uměla odkrýt problémy nedokonalosti provedení zadané látky a také poradit a povzbudit. Moc jí za tuto dlouholetou spolupráci děkuji,“ vzpomíná Jaroslav Slavický, emeritní ředitel TKHMP.
Jiří Horák, tanečník, choreograf, zástupce ředitele TKHMP, dodává: „Jsem velice šťastný, že se naše cesty protnuly a že jsem s Hanou Vláčilovou mohl řadu let tvořit pár v baletech Národního divadla. Byly to nejkrásnější chvíle mé umělecké kariéry – souznění s hudbou, příběhem dané role i přesné dávkování emocí. Láska a oddanost tanci provázejí celý její život a s velkým nasazením je předává i nastupující generaci. Každým rokem dokazuje na absolventských zkouškách, že je skutečným mistrem svého oboru. Její exercice je vždy originální a splňuje ta nejpřísnější kritéria světových baletních institucí. Sledovala vývoj světového baletu, znala repertoár prestižních západoevropských i amerických souborů a jistě by byla skvělou interpretkou dnes běžně uváděných děl MacMillana, Cranka či Balanchina. Řadu let předává své hluboké a detailní znalosti klasického tance a působí jako vedoucí metodička vyšších ročníků TKHMP. Stále je ve skvělé formě, kterou poctivě udržuje každodenní rozcvičkou. Smysl pro disciplínu zřejmě zdědila po rodičích, kteří byli vrcholoví sportovci, a je sympatické, že sleduje i jiné aktivity než balet – je například skvělou odbornicí na tenis. K jubileu jí přeji pevné zdraví a vše nejlepší.“
Liubov Dantchenko, pedagožka TKHMP, se přidává ke gratulantům se slovy: „Pražská baletní scéna se může pochlubit mnoha výjimečnými osobnostmi – mezi nimi právem zaznívá i jméno Hany Vláčilové, výrazné a nezapomenutelné osobnosti českého baletu. Své vynikající vzdělání, jisté a stabilní piruety, lehký skok a přirozenou muzikalitu dokázala mistrovsky využít při vytváření působivých roli jak v klasickém, tak i v moderním repertoáru divadla.
Díky své výjimečné hudební paměti a dlouholetým zkušenostem v klasickém repertoáru dokázala přenášet díla klasických baletů na jeviště českých divadel. A přirozeně se díky bohatým zkušenostem z oblasti baletního umění stala pedagožkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Její studentky se následně stávaly laureátkami mezinárodních soutěží a předními sólistkami baletních souborů. Upřímně a z celého srdce přeji mnoho dalších úspěchů v nelehkém, ale krásném poslání pedagožky klasického tance. Pevné zdraví, silné nervy a vděčné studenty, kterým máš co předat. Ať jsou tvé dny naplněny sluncem, tvořivostí, radostí a vnitřním klidem.“
Jedna z jejích studentek, Anna Pokorná, dnes členka Baletu Divadla J. K. Tyla, si vybavuje Vláčilové noblesu, empatii a smysl pro humor: „Na taneční konzervatoři mě paní Hana Vláčilová učila taneční praxi klasického tance. Dodnes si pamatuji, jak jsem byla nadšená, že právě ona bude mou profesorkou. Už jen její příchod na sál měl výjimečné kouzlo – noblesa, křehkost a zkušenosti bývalé primabaleríny Národního divadla pro mě byly inspirací i velkým obohacením a přirozeně nás kultivovaly. Vyžadovala soustředění a pracovitost, avšak její výuka nebyla pouze o technice, byla o skutečném tanci, o výrazu a o přesahu, který nás učil myslet a cítit zároveň. Právě to mě na jejích hodinách těšilo nejvíce. A pravděpodobně nikdy nezapomenu na její smích, nebyl častý, ale o to milejší. V tu chvíli se z vážené a noblesní profesorky na okamžik stala radostná, téměř vesnická Giselle. Jsem vděčná, že jsem mohla pocítit její osobnost s velkou vnitřní silou a s pokorou si tuto zkušenost nesu dál.“
