Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky
Vyslovilo-li se kdy v tanečním světě, a vlastně i mimo něj, slovní spojení Labutí jezero, všichni zúčastnění měli určitou jednotnou, sdílenou představu...
Pokud bychom měli jmenovat jednu konstantu britského tanečního světa posledních třiceti let, byl by jí bezesporu Matthew Bourne. Choreograf a režisér ověnčený celkem devíti Olivier Awards, jenž tanec svými inscenacemi zpřístupnil novému mladému publiku, a v neposlední řadě ten, kdo první taneční trénink absolvoval v jednadvaceti – během přijímacích zkoušek na vysokou školu Laban Dance Centre.
Kariéra Matthew Bourna (13. 1. 1960), dnes slavícího pětašedesátiny, je definována především jeho osobitými převyprávěními tradičních příběhů (nejen) baletního světa. Jeho Labutí jezero (recenze zde) způsobilo v roce 1995 revoluci, která otřásla nejprve britským a následně celým zbylým tanečním vesmírem. Jakkoli Bourne sice nebyl prvním, kdo se v historii rozhodl nově odvyprávět příběh baletu baletů, byl to on, kdo svěřil role labutí mužům a do centra pozornosti tak otevřeně dostal homosexuální romantický vztah.
S odkazem Čajkovského, Petipy a Ivanova se Bourne nicméně setkal již v roce 1992, kdy spatřil světlo světa jeho Louskáček! s prvním jednáním odehrávajícím se v sirotčinci, zatímco barvité jednání druhé se ve vizuálu silně inspirovalo světem komiksů. A pak je tady gotická Spící krasavice s upíry (2012), Popelka v kulisách válečného Londýna 40. let 20. století (1997), Romeo a Julie v psychiatrické léčebně (2019; recenze zde), Highland Fling, tedy vlastně La Sylphide ze Skotska divokých devadesátek (1994), The Car Men hrající si s motivy Carmen (2000) nebo taneční verze filmů Střihoruký Edward (2005) a Červené střevíčky (2016; recenze zde) a volné adaptace literárních děl jako Oscarem Wildem inspirovaný Dorian Gray (2008), Pán much na motivy Williama Goldinga (2011) nebo The Midnight Bell vytvořený na základě stejnojmenné novely Patricka Hamiltona (2021).
Svět divadelních prken Bourna lákal od dětství. Jeho rodina sice nepocházela z uměleckých kruhů, rodiče June a Jim nicméně milovali muzikály a Franka Sinatru a do vstupenek pravidelně investovali nemalé finanční prostředky. Malý Matthew tak strávil dětství zpěvem s otcem, domácím uváděním svých oblíbených her (jako třeba The Sound of Music) a soustavnými cestami do West Endu, kde u zadních vchodů se zápisníkem a perem čekal na autogramy dobových hvězd (ulovit se mu povedlo třeba i Charlieho Chaplina). O existenci možnosti divadlo studovat na univerzitě se dozvěděl vlastně náhodou, když jako mladý pracoval jako uvaděč v londýnském National Theatre. A tak se ve dvaceti rozhodl přihlásit na Laban Dance Centre (dnes Trinity Laban Conservatoire), které v roce 1985 absolvoval s bakalářským titulem z tanečního divadla. O dva roky později pak se skupinou spolužáků a spolužaček založil malinký soubor New Adventures in Motion Pictures a dobrodružství mohlo začít.
Po letech drobných produkcí, v nichž občas i sám tančil, se před Bournem a jeho souborem otevřela nová příležitost. Tou byla nabídka vytvořit choreografii Louskáčka, velkého celovečerního baletu pro Opera North. Přijetím si choreograf nebyl zcela jistý, nicméně spolu se svými kolegy vyhodnotili, že jde o logický krok kupředu a dost možná šanci vystoupit z vlastního stínu a takříkajíc si udělat jméno. To se definitivně potvrdilo s inscenací Labutího jezera v roce 1995, kvůli kterému tradicionalisté padali do mdlob, mladé publikum bylo nadšeno a každý, kdo ve světě umění něco znamenal, musel inscenaci vidět. Když soubor hostoval s baletem v Los Angeles, vstupenky mizely rychlostí blesku a za choreografem do zákulisí po představení chodily všemožné hvězdy stříbrného plátna a showbusinessu. Bournovi začali přezdívat „zlobivý kluk baletu“, což jemu samotnému vždy připadalo mimořádně komické, jelikož z onoho zmiňovaného baletního světa nikdy nepocházel. Možná i díky tomu, že své první Labutí jezero viděl v osmnácti letech a připadalo mu spíš podivné než nedotknutelně krásné, si v sobě nevybudoval představu, že na některé ikony se nesahá. Kolem základních kamenů baletního repertoáru proto nechodil s nábožnou úctou, ale nahlížel je zkrátka jako příběhy otevřené nové interpretaci a uchopení.
Jakkoli Bourne nakonec vystudoval tanec a jeho jméno je vždy doplněno profesí choreograf, je možná ještě daleko více režisérem. Jeho inscenace nutně neudivují novými pohybovými tvary, překvapujícími tanečními vazbami nebo osobitým tělesným slovníkem, důležité pro ně je vyprávění příběhu, silné postavy s hluboce prokreslenými charakterovými rysy a celková dramaturgie vedoucí ke katarzi (jakkoli je fér přiznat, že soudržnost dramaturgie není vždy jednoznačná; Červené střevíčky třeba klopotně následují filmový předobraz, zatímco v The Midnight Bell se v kaleidoskopu vztahů, postav a příběhů daří velmi dobře vytvořit atmosféru i propojit spletité narativní linky). A tak do jisté míry Bourne kráčí po stopách britských baletních vypravěčů typu Kennetha MacMillana. Současně je u něj patrná široká inspirační paleta, krom převypravování notoricky známých baletních příběhů či literárních děl do svých děl schovává i společenské a popkulturní narážky - v Labutím jezeře kupříkladu, krom otevřené parodie romantických sylfid a baletních příběhových klišé, zcela jasně rezonují královské skandály 90. let, v obnovené verzi z roku 2018 po jevišti běhají i typičtí psi corgi, které milovala královna Alžběta II. Patrná je rovněž láska k filmu, na který Bourne rád a – nutno podotknout – zdárně odkazuje. Zůstaneme-li u Labutího jezera, královna v poslední scéně připomíná sestru Ratchedovou z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem a samotný choreograf přiznává, že v zobrazení labutí ho silně ovlivnili i Hitchcockovi Ptáci; v Popelce je pak třeba macecha otevřeně inspirovaná Normou Desmond, záporačkou z filmu Sunset Boulevard. Inspirační zdroj rovněž představují divadelní a muzikálové hry, ostatně k několika muzikálům na West Endu a Broadwayi Bourne vytvořil choreografie, za které byl následně oceněn Olivier nebo Tony Awards (Oliver!, Mary Poppins, My Fair Lady).
V 90. letech byl Bourne a jeho New Adventures in Motion Pictures na vrcholu, byl o ně nebývalý zájem, soubor hostoval po celém světě, ke konci milénia bylo dokonce nutné jej zvětšit, aby byl schopen uspokojit rostoucí poptávku. A právě strach z toho, že nyní bude muset tvořit především velké komerční trháky, choreografa zastavil a soubor svou činnost ukončil. Navázal na něj však záhy nový projekt, New Adventures (2002) tvořený stejnou skupinou ověřených spolupracovníků a spolupracovnic (kostýmní výtvarník Lez Brotherson, hudební skladatel Terry Davies, umělecká spoluředitelka Etta Murfitt, tanečník Scott Ambler ad.), s nímž si mohl Bourne dovolit experimentovat. Na počátku nového tisíciletí se navíc stal soubor rezidenčním ansámblem londýnského divadla Sadler’s Wells.
Čistě z komerčního hlediska je Bourne ve své generaci rozhodně nejúspěšnějším divadelním choreografem. Na svém kontě má celkem devět Olivier Awards (mj. za Labutí jezero, Mary Poppins nebo Červené střevíčky), nejvíce v historii, v roce 2019 získal navíc Special Olivier Award za mimořádný přínos tanci. V roce 1999 jako první Brit obdržel hned dvě Tony Awards za choreografii i režii svého Labutího jezera, o dva roky se stal držitelem titulu Officer of the Order of the British Empire (OBE). Od roku 2016 je Matthew Bourne dokonce rytířem a může tedy být oslovován jako sir. Královna Alžběta II. mu navíc udělila i svou Coronation Award za mimořádnou službu umění a baletu.
V soukromí žije Matthew Bourne již téměř třicet let s tanečníkem a choreografem Arthurem Pitou, s nímž se seznámil, když Pita tančil v 90. letech v jeho souboru, a se kterým se starají o desetiletého teriéra Ferdinanda. Bourne sice nikdy nevystupoval s nálepkou „gay choreograf“, nicméně především mužská homosexualita je jedním z dalších pojítek celé řady jeho děl. Labutí jezero, Dorian Gray, přidaná romance Mercutia a nové postavy Balthasara v Romeovi a Julii, pár gayů v The Midnight Bell, který vlastně jako jediný dochází jakéhosi happy endu… Když se tedy občas v médiích objeví povzdech, že svět tance netvoří gay příběhy, Bourne se vždy ohradí, že posledních třicet let nedělá nic jiného.
Jeho díla, řemeslně kvalitní a mimořádně divadelní, jsou navíc divácky přístupná, pročež široce oblíbená. Ambasadory New Adventures se pravidelně stávají velká jména britského (nejen) kulturního světa (jmenujme třeba skokana do vody, olympijského vítěze Toma Daleyho), díky nimž je možné tanec k novému publiku a generacím dostat ještě snáz. A zní to možná banálně, ale díky mužským labutím roste už minimálně druhá generace tanečníků, kteří se pro svou profesi rozhodli právě kvůli Bournově inscenaci, jež se mihla i na konci oceňovaného filmu Billy Elliot. To na odkaz pětašedesátiletého choreografa z Hackney není úplně málo…
Zdroje:
Encyclopedia Britannica
New Adventures
www.new-adventures.net
Cunningham, John. Coming on in leaps and bounds. The Guardian, 16. 9. 2000. Dostupné z: https://www.theguardian.com/books/2000/sep/16/books.guardianreview4
Mackrell, Judith. Up close and personal. The Guardian, 19. 11. 2002. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2002/nov/19/dance.artsfeatures
Roy, Sanjoy. Step-by-step guide to dance: Matthew Bourne. The Guardian, 3. 12. 2008. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2008/dec/03/matthew-bourne-dance-ballet-edward-scissorhands
Bourne, Matthew. This much I know. The Guardian, 2. 5. 2015. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2015/may/02/matthew-bourne-i-am-not-trying-to-hang-onto-my-youth-the-car-man
Adams, Tim. Matthew Bourne: We were always singing home; my dad thought he was Frank Sinatra. The Guardian, 12. 12. 2021. Dostupné z: https://www.theguardian.com/food/2021/dec/12/matthew-bourne-singing-dad-frank-sinatra-nutcracker-christmas-ballet
Jones, Emma. „It was a shock to many“: Matthew Bourne on his Swan Lake with male swans, the show that shook up the dance world. Bbc, 27. 11. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/culture/article/20241126-matthew-bourne-on-his-male-swan-lake-the-show-that-shook-up-the-dance-world-forever
Vyslovilo-li se kdy v tanečním světě, a vlastně i mimo něj, slovní spojení Labutí jezero, všichni zúčastnění měli určitou jednotnou, sdílenou představu...
Živé umění to v aktuální situaci nemá jednoduché a je otázkou, kdy ho budeme moci opět zažít na vlastní kůži. Česká republika k restriktivním opatřením sáhla poměrně záhy, Velká Británie byla zdrženlivější...
Ve světě umění existuje jen málo jistot. Jednou z nich však bezpochyby je přes 400 let trvající obliba příběhu Romea a Julie Williama Shakespeara.
Taťánu si pamatuji od dob svých studií na tanečním oddělení pražské konzervatoře, kde studovala o pár ročníků níže.