Národní divadlo osudovou láskou Naděždy Sobotkové
Vzpomínka na sólistku, baletní mistryni a pedagožku baletu Národního divadla Naděždu Sobotkovou, která svou láskou k oboru a profesionální důsledností výrazně ovlivnila vývoj tanečního umění u nás.
Zemřela náhle 20. března 2014 ve svých 90 letech. Její jméno a život byly pětasedmdesát let neodmyslitelně spjaty s baletem Národního divadla.
Byla žákyní významné ruské baleríny Jelizavety Nikolské a v roce 1956 absolvovala taneční katedru pražské DAMU, obor taneční pedagogika. Jak se dále uvádí ve zprávě Národního divadla Praha, pracovala zde již od roku 1939. Počínaje rokem 1948 působila jako sólistka a od roku 1959 jako baletní mistryně a vedoucí operního baletu ND. Technickou a výrazovou zdatnost uplatnila v mnoha svých rolích. Za všechny jmenujme Ženu v Mlýnu na ženy, Květen, Leknín a Nový rok v baletu Z pohádky do pohádky, Bohyni světla v Prométheovi, Tao-Choa v Rudém máku, Lotty ve Filosofské historii, Rusalku ve Viktorce, Zlou sestru v Popelce, Ančku v Jánošíkovi, Amora v Plamenech Paříže nebo Motýlka v Karnevalu. Jako asistentka choreografie pracovala na mnoha inscenacích: Hry o Marii, Hoffmannovy povídky, Carmen, Tamerlán, Čarostřelec, Manon Lescaut, Mirandolina, Eva, Mistři pěvci norimberští, Braniboři v Čechách, Copernicus, Libuše, Řecké pašije, Mistr Jeroným, Příběh noci vánoční, Psohlavci, Falstaff, Zásnuby v klášteře. V baletní přípravce Národního divadla dokázala díky své obdivuhodné neposednosti a býčí tvrdohlavosti vychovat spoustu talentovaných žáků a vynikajících tanečníků.
Ve své autobiografické knize Národní divadlo? Alfa i omega mého života, vydané u příležitosti jejích 90. narozenin, říká: „Národní divadlo opravdu bylo, je a bude alfou i omegou mého života. Našla jsem v něm počátek svého bytí a očekávám v něm i svůj konec.“
Vzpomínání na Naďu
Nikdy jsem si nepomyslel, že budu o této nepřekonatelné trvalce baletu Národního divadla psát vzpomínky. Na druhou stranu si uvědomuji, že jsem se s ní setkával už od samých začátků mého působení v tanečním umění.
Poprvé to bylo na konci šedesátých let, kdy jsem v deseti letech začal navštěvovat přípravku baletu Národního divadla. Hodiny se konaly v malém sále historické budovy. Chlapeckou třídu, do které jsem chodil na klasický tanec společně s Jirkou Kyliánem, Jiřím Vrzalem, Láďou Klosem, Zdeňkem Boubelíkem, Jardou Tůmou, Edou Musilem a další řadou kluků, kteří se pak většinou kariérně věnovali tanečnímu umění, vedla paní Olga Pásková. Přiznám se, že v té době nebylo seznámení se s klasikou pro mne tak atraktivní jako účinkování v dětských baletních roličkách nebo statování v operních představeních. Tam jsem se poprvé setkal s paní Naďou Sobotkovou. Je pravda, že tenkrát na mne působila velmi přísně až autoritativně. Ale byla to ona, která vedla naše první kroky tajemným zákulisím, světly rozzářeného jeviště, vůní šminek v maskérně, byla průvodcem i rádcem, který nás, malé děti, seznamoval se zákonitostmi a řádem kouzelného světa divadla. Později jsem si uvědomil, že byla prvním baletním pedagogem, u kterého jsem začínal poznávat řád a disciplínu, zákonitosti, které taneční umělec musí respektovat, má-li dosáhnout dobrých výsledků. Navíc svou nekompromisností vštěpovala svěřené baletní drobotině úctu k tanečnímu umění a k Národnímu divadlu.
Po absolutoriu pražské konzervatoře jsem byl v roce 1967 angažován do souboru baletu ND. Bylo to podruhé, kdy se naše profesionální dráhy setkaly. Ona, jako vedoucí operního baletu, a já jako kandrdas hlavního souboru. Má hlavní činnost byla přirozeně v představeních baletu, ale jako nováčci první scény jsme velmi často byli obsazováni do představení operního repertoáru. Na zkouškách jsem obdivoval profesionální přístup Nadi Sobotkové, s jakou dokonalou znalostí choreografie připravuje interprety na jednotlivá představení, navíc tanečníky inspiruje a motivuje k živému, vnitřně procítěnému projevu. A jako u Sobotkové vždy, disciplína a perfektní dodržení choreografických formací byly na prvním místě.
Na další, tentokrát choreografickou spolupráci s Naďou Sobotkovou si vzpomínám z období, když jsem studoval choreografii na HAMU a začínal jsem spolupracovat s operními režiséry Národního divadla. Velmi zajímavá byla příprava opery Tamerlán Josefa Myslivečka v režii Ladislava Štrose. Pan režisér měl o choreografii velmi originální, ale také velmi náročnou představu – přál si, abych užil prvků akrobatického divadla. Ve spolupráci s vrcholovým střediskem gymnastiky, konkrétně s paní Věrou Čáslavskou a Miladou Šittovou, jsme vybrali šestici mladých gymnastek, které se nedostaly do reprezentace a s nadšením přijaly naši nabídku. Když jsem vytvořil choreografii všech výstupů, působila vystoupení gymnastek zajímavě, ale příliš tělocvičně. Byla to Naďa Sobotková, která mimo plánované zkoušky intenzivně s děvčaty pracovala, obsahově je motivovala, aby pak vzniklo nevšední, orientálně akrobaticky laděné představení, které se vrylo do paměti diváků.
Další originální operní projekt, který jsem choreograficky realizoval s Naďou Sobotkovou, byla Mirandolina Bohuslava Martinů. Pamatuji si, že jako asistentka perfektně nazkoušela temperamentní tance a inspirovala mé tanečníky k spontánnímu živelnému projevu. Těch choreografických spoluprací s paní Sobotkovou byla celá řada, jako třeba opera J. F. Fischera Copernicus, kde jsme v úvodu představení aplikovali na velikou maketu zeměkoule nahá lidská těla (dnes by to nebylo nic zvláštního, ale v době premiéry se i těla oblečená do celotrikotů jevila jako odvážná koncepce).
Od roku 1983, kdy jsem se stal kmenovým choreografem Národního divadla, jsem spolupracoval s nerozlučnou dvojicí vedoucích baletní přípravky Naďou Sobotkovou a Dagmar Špryslovou. Jsem jim vděčen za perfektní profesionální přípravu všech dětských roliček, které jejich svěřenci tančili v mých choreografiích. Ať se jednalo o taneční divadlo Macbeth, či pohádkového Prince Bajaju.
Dokonce jsem jednou využil Naděždu Sobotkovou jako interpretku. S režisérkou Evou Marií Bergerovou jsme na Žofíně natáčeli pro Československou televizi pořad Valčíky Antonína Dvořáka v mé choreografii. V plesové scéně jsem našel uplatnění i pro Naďu, která zatančila s chutí a profesionalitou starší dámu náruživou tance.
Poslední rozloučení a splněné přání
Poslední můj rozhovor s Naďou byl po telefonu. Jako každý rok, i letos správa baletu ND spolupořádá setkání bývalých členů baletního souboru první scény. Je to hezká tradice a i letos jsem se ujal organizace této akce. Abych se mohl telefonicky spojit se skoro sto dvaceti bývalými kolegy a finančně se nezruinoval, umožnila mi správa baletu ND užít kanceláře Nadi Sobotkové a z jejího telefonu se spojit se všemi bývalými kolegy. Jedná se o tanečníky penzijního věku, a proto mé pozvání znělo: „Jménem veterán klubu baletu Národního divadla vás srdečně zvu… Atd.“ Krásná byla reakce milé Naděnky, když mi zvedla telefon z její vlastní kanceláře: „Moment, počkej! Vždyť já nemám žádnou legitku. Já nejsem členka veterán klubu.“ Samozřejmě jsem Nadě vysvětlil, že reálně žádný klub neexistuje, že je to jen úsměvná forma mého pozvání. Navíc jsem jí řekl, že nepochybuji, že ať s legitkou, či bez, určitě do našeho veterán klubu patří jako jedna z nejzasloužilejších.
Při smutečním obřadu, jenž se konal 28. března v Národním divadle, o významu Naděždy Sobotkové promluvili ředitel Jan Burian, ředitel Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Jaroslav Slavický, Renata Sabonguiová, Jana Jodasová, jež pokračuje v tradici baletní přípravky, a šéf baletu Petr Zuska. Ze 135leté existence baletu v Národním divadle byla Naďa Sobotková součástí této historie 75 let. Navíc celou dobu v aktivním angažmá, věrna svému Národnímu divadlu. To je samo o sobě jedinečné a neopakovatelné. Dojemné bylo vyprávění Petra Zusky o posledních chvílích života Naděždy Sobotkové. Vše se odehrálo v prostorách jídelny divadla. Byla na obědě a udělalo se jí nevolno. Sanitka přijela, ale oživování se už nezdařilo. Naďa zemřela uprostřed baletního souboru, který se kolem ní seběhl, a ze zkoušky baletního sálu zaznívaly tóny Labutího jezera. Nádherná smrt, kterou za věrnost a lásku udělilo Národní divadlo své oddané člence.
Národní divadlo se s Naďou Sobotkovou rozloučilo velmi důstojně, se všemi poctami nejvýznamnějších členů první scény. Milá Naďo, zůstáváš v našem srdci. Fyzicky jsi sice odešla, ale Tvůj odkaz lásky ke své profesi a ke svému divadlu zůstává.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?