Remislav Remislavský – První Polák v čele baletu ND Praha

Istar (Nikolská a Remislavský).

Remislavský působil čtyři sezony v čele baletu Národního divadla a zasloužil se o velký umělecký vzestup tohoto tělesa. Začátky byly ovšem krušné: Augustin Berger odkázal Remislavskému přestárlý soubor bez jediného sólového tanečníka. Na počátku roku 1924 již čítal 61 členů a do popředí se dostali více než před tím tanečníci. Mladý baletní mistr vedl tréninky s velkou energií, a tak postupně zvýšil technickou zdatnost souboru. Díky tomu bylo možné, aby premiéroval Spící krasavici (9. července 1924), čímž se konečně ocitl třetí Čajkovského balet na repertoáru ND v Praze. Sám tančil prince Désiré, přičemž Auroru ztvárnila jeho žačka z Oděsy Jelizaveta Nikolská. Mohl zde stejně jako v případě obnoveného Labutího jezera a Coppélie uplatnit znalosti ruského klasického tanečního stylu.

Druhou sezonu zahájil Remislavský nastudováním baletu Bohuslava Martinů Istar, což byla význačná umělecká událost po všech stránkách. Inscenaci lze z hlediska hudebního, choreografického i scénografického (Bedřich Feuerstein) hodnotit jako skutečně první moderní balet Národního divadla. Ve stejném večeru byla uvedena Remislavským také Šeherezáda Rimského-Korsakova, čímž se do Prahy dostává již v celé Evropě i v zámoří proslulý repertoár Ďagilevova baletu. Remislavský podle kritiky „sváděl boj mezi novým a starým, mezi šablonou a fantazií“ a v těchto výzvách si vedl poměrně úspěšně.  

Ani v Istar, ani v Šeherezádě se netančilo ve špičkových střevících a dochované fotografie jsou vizuálně zajímavé. I další premiéra byla ovlivněna světovou slávou Ruského baletu Sergeje Ďagileva, Remislavský choreografoval Stravinského Petrušku, titul, který se tak po patnácti letech od své pařížské premiéry dostal i do Prahy. Byť dramaturgii baletu určoval v té době šéf opery Otakar Ostrčil, zdá se, že další titul Pan Twardowski polského skladatele Ludomira Różyckého navrhl Remislavský. Kritikové byli zprvu zaskočeni dovednostmi, které Remislavský při svém tanci prezentoval a vycvičil v nich i celý soubor. Když v Istar předvedl tzv. křížovou zvedačku, při které nesl Jelizavetu Nikolskou jen na jedné ruce, nazvali to s despektem „siláckou evolucí“. Brzy si na to ale zvykli, a tak v případě Pana Twardowského se již psalo, že „režisér baletu Remislavský se osvědčil tak znamenitě, že jeho i jiné výkony nebyly již tanec, ale akrobatika“.

Ohlédneme-li se za uměleckými úkoly, které před tohoto polského umělce stavělo vedení Národního divadla, musíme konstatovat, že rozhodně neměl čas spát na vavřínech, ba jeho pracovní tempo bylo velmi vysoké: v sezoně 1925/1926 nově nastudoval Straussovu Legendu o Josefovi a přišla na řadu francouzská avantgarda s výpravou Josefa Čapka Hračková skříňka Clauda Debussyho a Z pohádek naší babičky Maurice Ravela. Následoval Zmatek (Salade) Daria Milhauda se „silně kubistickou“ výpravou Antonína Heythuma. Baletní soubor se tak za Remislavského postavil do čela avantgardy, ale publikum bylo rozpolcené, zejména po Milhaudově baletu ohlasy připomínaly bouřlivé scény po uvedení Nižinského Faunova odpoledne – jedni nadšeně tleskali, druzí pískáním a pokřikováním dílo bojkotovali. Jako akt usmíření měla fungovat domácí novinka: balet Doktor Faust od Františka Škvora. Jelikož Jelizaveta Nikolská odešla tančit do Paříže, zaujala místo Remislavského taneční partnerky Helena Štěpánková.

Remislavský se musel smířit s tím, že si naše obecenstvo neoblíbilo francouzské novinky, které se snažil do repertoáru prosadit Ostrčil – Ravelův zpívaný balet Dítě a kouzla se dočkal jen tří repríz… To muselo být velké zklamání, vždyť za každou premiérou je tolik práce! Po Istar měl možnost znovu premiérovat další balet Martinů – Kdo je na světě nejmocnější?. Jeho poslední premiérou byl Beethovenův balet Stvoření Prométheova, který poprvé uvedl jeho předchůdce Berger. Divadelní intriky způsobily, že z Národního divadla odešel před tím, než mohl dokončit nastudování Glazunovovy Raymondy, tu již premiéroval jeho nástupce Jaroslav Hladík. Nic nepomohlo, že se za svého baletního mistra postavil celý soubor. Již tehdy fungovaly „mediální kampaně“, do tisku se dostaly očerňující pomluvy a Národní divadlo se zaleklo skandálu.

Remislav Remislavský se vydal do Buenos Aires, kde působil ve slavném Teatro Colón. Odtud se vrátil zpět do Československa, které se stalo jeho druhou vlastí. Choreografoval pro různá divadla (Varieté, Velká opereta aj.). Až do konce svého života působil pedagogicky se svou ženou Irmou Stomeovou, bývalou členkou baletu Národního divadla. Ve své soukromé škole vychoval řadu výborných tanečních umělců. V průběhu německé okupace za druhé světové války se zapojil do odboje, přesto po roce 1948 musel se svou rodinou čelit řadě ústrků, byl označen za „buržoazní živel“. Komunisté mu zabavili jeho vilu, jeho dcera měla z kádrových důvodů zavřené dveře na konzervatoř.

Pro naše taneční umění vykonal i přes různé překážky mnoho. Budiž mu za to díky!