Sergej Ďagilev – osobitý impresário ruského baletu počátku 20. století

V letošním roce si připomínáme 90 let od úmrtí Sergeje Ďagileva, ruského mecenáše i kritika umění, který neodmyslitelně vstoupil do dějin baletu jako impresário souboru Les Ballets Russes (1909–1929). Ten si v desátých a dvacátých letech minulého století zcela podmanil Evropu, a později i zaatlantický svět, a byl jedním z prvních, kdo na poli jevištního tance započal téměř kulturní revoluci. Úspěch stál samozřejmě z velké části na vynikajících umělcích – tanečnících, choreografech, hudebních skladatelích, výtvarnících. Svou neústupností a jasnou, nekompromisní vizí však vše vedl vpřed právě Ďagilev, v jehož osobě se ideálně skloubila znalost umění i manažerský talent.

19. 8. 2019 osobnosti

Sergej Ďagilev. Foto: George Grantham Bain Collection, Library of Congress.

Autor: Zuzana Rafajová

Sergej Ďagilev se narodil 31. března 1872 do rodiny ruského vojáka Pavla Ďagileva. Matka malého chlapce záhy zemřela, otec se podruhé oženil. A právě jeho nová manželka, Jelena Panajeva, měla na Ďagilevův vztah k umění velký vliv. V rodinném sídle v Permu (jemuž se přezdívalo „permské Athény“) se nadto pravidelně scházela intelektuální i umělecká smetánka, díky čemuž byl neustále pod vlivem literatury, hudby, cizích jazyků i divadla. Po absolvování gymnázia se vydal do Petrohradu, aby zde studoval práva. Skončil však na Petrohradské hudební konzervatoři, kde se pokoušel uplatnit v oboru zpěvu a hudby. Kompozici studoval u slavného Nikolaje Rimského-Korsakova, ten však velmi brzy prohlásil, že Ďagilev neoplývá dostatečným talentem pro profesi hudebního skladatele a mladík se tak posléze svého snu vzdal. V uměleckém světě nicméně setrval, seznámil se s dalšími přáteli umění – mezi nimi byli mimo jiné výtvarníci Alexandre Benois a Léon Bakst –, a získal tak nejen přehled o kulturním dění, ale i konexe pro své pozdější profesní zájmy.

V roce 1899 založil Ďagilev spolu s přáteli a za finanční pomoci Savvy Mamontova a hraběnky Marie Teniševy umělecký časopis Svět umění, který vycházel po dalších šest let. Seznámil se se Sergejem Volkonským, ředitelem carských divadel, a roku 1900 byl zodpovědný za každoroční slavnostní gala, o rok později se podílel na inscenaci baletu Sylvia Léo Delibese.

Ďagilev stál rovněž u vstupu ruského umění do západní Evropy. Roku 1905 zorganizoval velkou výstavu ruského výtvarného umění v Petrohradě, téhož roku ji přivezl do Paříže, kde byla představena v Grand Palais a setkala se s mimořádným úspěchem. O dva roky později představil Ďagilev během pěti koncertů ruskou hudbu a za další rok se v Pařížské Opeře odehrála inscenace Mussorgského Borise Godunova. V roce 1909 konečně přibyl i tanec a jeho největší ruské hvězdy – Anna Pavlova, Tamara Karsavina, Václav Nižinský. Soubor utvořený kolem vybraných tanečníků jak z Moskvy, tak z Petrohradu získal jméno Les Ballets Russes (Ruské balety, s přídomkem „Sergeje Ďagileva“). Francouzskému publiku se ukázal jednak ve scéně Poloveckých tanců v opeře Kníže Igor, jednak v nových jednoaktových baletech mladého petrohradského choreografa Michaila Fokina – Les Sylphides (Sylfidy), Le Pavillon d’Armide (Armidin pavilon) a Nuit d’Égypte (Egyptské noci). Soubor se poté cele osamostatnil od carských divadel, která odmítla přiznat Ďagilevovi pařížský triumf, a v dalších letech v nové pohybové estetice uvedl dodnes citované, či parafrázované baletní tituly – Duch růže, Dafnis a Chloe, Šeherezáda, Hry, Pták Ohnivák, Třírohý klobouk, Petruška, Pulcinella, Faunovo odpoledne, Svěcení jara a další.

Jakkoli mohly být Ďagilevovy umělecky tvůrčí a interpretační kvality Rimskym-Korsakovem zpochybněny, cit, cílevědomý tah na branku a schopnost obklopit se těmi nejlepšími ve svém oboru mu upřít nelze. Spolupracoval s již zmíněnými výtvarníky Bakstem a Benoisem, ale rovněž s Pablem Picassem (tzv. kubistický balet Léonida Mjasina Parade, 1917), Henrim Matissem (Le chant du rossignol, 1920, L. Mjasin), Georgesem Braquem (Les Fâcheux, 1924, Bronislava Nižinská) a Coco Chanel (Le train bleu, 1924, B. Nižinská). Patrně stylově nejvýraznější a umělecky nejprogresivnější byla spolupráce s ruským skladatelem Igorem Stravinským. Ten pro soubor složil nejprve balety Pták Ohnivák a Petruška (1911), do dějin tance i hudby následně vtrhnul roku 1913 se svým Svěcením jara, jež se sugestivní syrovostí choreograficky zpracoval V. Nižinský. Netřeba opakovat, že premiéra se nesla ve znamení chaosu, odporu, výkřiků posměchu („Zavolejte zubaře!“) a Stravinský z divadla musel prakticky utéct. Jen o pár let později jej diváci vynášeli – ale na ramenou a nadšení.

Kromě nových baletů choreografů M. Fokina, L. Mjasina, V. Nižinského a skladatelů I. Stravinského, Maurice Ravela, Clauda Debussyho, Francise Poulenca či Erica Satieho se Ďagilev pokusil přivézt z Ruska na Západ i velké klasické tituly spojené s petrohradskými carskými jevišti. V roce 1921 se v Londýně rozhodl uvést Spící krasavici – pod názvem Spící princezna (protože prý v souboru neměl žádné krásky). Opulentní kostýmy navrhl L. Bakst, tančily zde dnes legendární baleríny Olga Spessivceva a Ljubov Jegorova. Nicméně finančně nesmírně nákladná inscenace nepřinesla své ovoce a Ďagileva téměř zruinovala. (Nikolaj Sergejev, bývalý režisér carských divadel, který petrohradský repertoár důvěrně znal a mnoho baletů sám zapsal ve Stěpanovově notaci, vinu přikládal Ďagilevovi a jeho sebevědomí, s nímž zasahoval do Čajkovského partitury, obdobně jako pro tanec nepříliš vhodným kostýmům, které nadto působily cirkusově.) O dva roky později v Paříži proto soubor uvedl pouze zkrácené třetí dějství baletu – Aurořina svatba.

Ďagilev byl vizionář, umělecky jasně vyhraněná osobnost odmítající ustoupit ze svých požadavků (i kvůli tomu stál několikrát před bankrotem), sebejistý, tvrdý šéf. Poté, co přestal být spokojen s Michailem Fokinem, vystřídal ho na pozici hlavního choreografa souboru Leonid Mjasin. Když se během turné do Jižní Ameriky (kam Ďagilev nejel, neboť trpěl panickou hrůzou z vody a cestování lodí) oženil Václav Nižinský, Ďagilev jej, nepochybně ze žárlivosti, promptně vyhodil. Část tanečníků a spolupracovníků na něj vzpomínala jako na autoritativního vládce, jemuž se téměř báli podívat do očí. Pro jiné byl sice přísnou, ale stále otcovskou figurou, která se o ně starala jako o vlastní. Ať tak, či tak, stál u zrodu nepřeberné řady významných jmen tanečního světa – kromě již výše zmíněných doplňme např. George Balanchine, Marie Rambert, Ninette de Valois, Anton Dolin, Serge Lifar, Alicia Markova.

Sergej Ďagilev zemřel 19. srpna 1929 v italských Benátkách, kde podlehl cukrovce. Jeho hrob se nachází na hřbitově na ostrově San Michele, jen kousek od místa posledního odpočinku Igora Stravinského.

Zdroje:

Percival, John. The World of Diaghilev. London: Herberts Press, 1979.
Spencer, Charles. The World of Serge Diaghilev. New York: Penguin Books, 1979.
Beaumont, Cyril. Serge Diagilev. London, 1933.
Victoria and Albert Museum – https://www.vam.ac.uk/articles/diaghilev-and-the-ballets-russes
Encyklopedie Britannica – https://www.britannica.com/biography/Serge-Pavlovich-Diaghilev
https://www.culture.ru/materials/184017/sergei-dyagilev-velikii-impresario