Stanislav Buzek jubilující

Před pětaosmdesáti lety se narodil Stanislav Buzek, skvělý český tanečník a baletní mistr, jehož jméno rezonuje ve světovém kontextu možná silněji než doma. Rodák z Prahy, jehož dospívání ovlivnil konec války a následný převrat, při kterém byli jeho rodiče připraveni o majetek, si vyšlapával cestu k nejvyšším poctám u dvora Terpsichory nejprve v soukromé škole Zdenky Zabylové. Tato primabalerína Národního divadla ho přijala pro jeho talent a promíjela mu školné.

2. 6. 2021 osobnosti

Stanislav Buzek. Foto: soukromý archiv S.Buzka.

Autor Helena Kazárová

Ve škole si všimli jeho výtvarného talentu a málem skončil jako malíř. Touha tančit ale zvítězila, stal se elévem u Saši Machova v ND a studentem tanečního oddělení Státní konzervatoře, kde získal dobrý základ v klasickém tanci od dr. Mariany Tymichové a novodobém od Laurette Hrdinové. Jeho talent neušel hostujícímu A.R. Tomskému, který ho obsadil do Bachčisarajské fontány a Luboši Ogounovi, který mu dal příležitosti v představeních Armádního uměleckého souboru (jeho dočasné skupiny Armádní Opery, která uváděla i balety). „Luboš Ogoun byl první, kdo mi dal pocit radosti z tance a sebevědomí, že to, co umím, už něco znamená.“

Následovalo angažmá v Baletu ND Praha pod vedením Antonína Landy a první sólové role v repertoáru. Kariéra byla ale pozdržena dvouletou vojenskou službou, kterou absolvoval v Uměleckém vojenském souboru, tehdy vedeném Janou Hoškovou. Koncem roku 1958 se vrátil do baletního souboru ND a získal další příležitosti, ale setkal se i s nevraživostí: „Byl jsem jiný typ tanečníka – danseur noble, který tančil na Západě i v Sovětském svazu, ale doba českého socialistického realismu vyžadovala typ svalnatého hrdiny. Pro starší sólisty jsem byl moc mladý a vytrpěl jsem si svoje. Vedoucí sólisté v té době byli politicky organizováni a bojovali o pozice mezi sebou. Já byl nekomunista a v divadle jsem neměl nikde a u nikoho zastání.“

Zastání našel na počátku šedesátých let v odborné kritice, kde zejména Vladimír Vašut ocenil jeho kvality a předpověděl mu skvělou budoucnost. Od roku 1962 pak začal Buzek vyučovat klasický tanec na tanečním oddělení Státní konzervatoře a mezi jeho řadu úspěšných žáků, z nichž mnozí udělali pak kariéru v cizině, patřili kupříkladu Vlastimil Harapes, Rudolf Streiner, Vladimír Klos, Josef Sklenář, Bohumil Reisner, Ivan Krob ad.

Když šéf düsseldorfského baletu Erich Walter přijel do Prahy, viděl Stanislava Buzka tančit v Popelce a nabídl mu smlouvu, která počala jeho zářnou kariéru v západní Evropě a posléze také v Severní a Jižní Americe, kam se nejdříve dostal s düsseldorfským baletem a pak na samostatných turné. Jméno Stanislav Buzek se stalo synonymem pro „taneční extratřídu“. Stal se následně i vyhledávaným pedagogem, a to nejen na své soukromé škole v Düsseldorfu, ale také ve škole při pařížské Opeře a v dalších světových školách. Navázal a udržuje přátelství s těmi největšími osobnostmi světového baletu po celém světě. S mnohými, jako například s Johnem Neumeierem či José Udaetou, ho spojuje též sběratelská vášeň: vybudoval rozsáhlou sbírku tanečních obrazů, plastik a fotografií.

Přátelství, srdečnost, otevřenost a zejména štědrost, to jsou kromě jeho talentu nejdůležitější složky jeho osobnosti. Po svém definitivním návratu do vlasti, kterou vždy vrcholně reprezentoval, věnoval velkou část své sbírky tanečním školám (katedra tance AMU, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy). Angažoval se také v charitativních projektech a pomohl mnoha lidem. Za to vše mu patří velký dík. Vážený mistře Buzku, vše nejlepší k vašim narozeninám, a ještě mnoho sil a radosti do dalších let!

Zdroje: Stanislav Buzek - danseur noble. R-Studio Ústí nad Labem, 2004 (vydal Stanislav Buzek vlastním nákladem, bez ISBN, česko-německá kniha).