Svědectví tanečnice o meziválečné komerci i avantgardě

Česká memoárová a biografická literatura o tanci zaznamenala po roce 1989 řadu přírůstků. Některé jsou spíše obrazovými publikacemi, v nichž text o sledovaném tanečním umělci je pouze stručným a spíše pochvalným doprovodem. Takovouto je knížka o Vlastimilu Harapesovi s předmluvou Petra Weigla nebo redakčně odbytá publikace o předním baletním sólistovi Stanislavu Buzkovi¹. Větší ambice měly biografie Eugenie Dufkové o Ivu Váňovi Psotovi a Miře Figarové². Vladimír Vašut stručně a s lehkostí provedl životem a dílem Pavla Šmoka, respektive Pražského komorního baletu³. Jiné zásadní osobnosti českého tance – Jiřímu Kyliánovi – se věnovala publikace Různé břehy⁴. Poutavé jsou memoáry Zory Šemberové, na nichž spolupracovala Eva Benešová-Matyášová a Helena Kazárová⁵. Vzpomínky Franka Towena⁶, připravené Evženií Tomkovou-Towenovou a Olgou Struskovou a doplněné vzpomínkami jeho žáků, umožňují nahlédnout do českého meziválečného společenského tance a poválečného jazzu, stepu a zábavné taneční kultury. Za pozornost však stojí i memoáry osobností, které nepatřily k těm nejviditelnějším – takové vydala Elena Paclová pod názvem Udělej, naučíš se to pak⁷ nebo Naděžda Sobotková pod názvem Národní divadlo? Alfa i omega mého života!⁸.