Vlastimil Harapes – Milovník života, společnosti a tanečního umění

Vlastimil Harapes v baletu Korzár. Foto: Jaromír Svoboda.

Autor Zuzana Rafajová

Jeho nekrolog se obratem objevil napříč médii, a to nejen těmi oborovými, což jen dokazovalo přesah jeho umělecké kariéry za hranice tance. Hrál ve filmech (za všechny jmenujme Markétu Lazarovou, Pannu a netvora, Den pro mou lásku nebo dvojici komedií Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny), zpíval, působil s úspěchem i na činoherních prknech.

Jeho taneční kariéra byla nabitá – po absolutoriu tanečního oddělení Pražské konzervatoře nastoupil do Baletu ND, poté absolvoval stáž v tehdejším Leningradě (mj. u Alexandra Puškina, slavného pedagoga ikon, jakými byl Rudolf Nurejev nebo stále je Michail Baryšnikov), kterou dokonce absolvoval třemi představeními v roli prince v Labutím jezeře v tehdejším Malém divadle opery a baletu (dnes Michajlovské divadlo). Následně tančil nejen v Praze, ale rovněž ve Frankfurtu, Düsseldorfu, Edinburghu nebo Tokiu. 

Pro generace baletumilovného publika byl Merkuciem ze záznamu inscenace Romea a Julie Miroslava Kůry a Petra Weigla, zářil však v ústředních rolích napříč repertoárem od Labutího jezera, Giselle, Dona Quijota až po Spartaka, Kamenný kvítek nebo Radúze a Mahulenu a Faunovo odpoledne…

Zanechal za sebou v české kultuře mimořádný otisk, výčet ocenění, rolí a titulů však osobnost nedělá. Proto jsme se v redakci Tanečních aktualit rozhodli dát zde prostor těm, kdo Vlastimila Harapese osobně znali, aby připojili své vzpomínky na setkání, přátelství či spolupráci s ním.

„Všechny, kdo znali Vlastíka Harapese, zpráva o jeho smrti zasáhla. Byl totiž nejen skvělým tanečníkem, hercem, zpěvákem, ale také kolegou a kamarádem. Znali jsme se 60 let! Již z doby studia na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze. Přesto, že on byl již ‚mazákem‘ ve 4. ročníku a já ‚kandrdasem‘ v 1. ročníku, díky společným návštěvám a prostátým představením Baletu ND na ‚bidýlku‘ jsme se stali kamarády (třetí do počtu byl již dávno zesnulý Jožka Sklenář),“ vzpomíná dlouholetý kolega a přítel Jaroslav Slavický.

„Tak to zůstalo i po nástupu do divadla, i když Vlastík odjel v roce 1968 na stáž do Leningradu a já jsem od roku 1969 působil v zahraničí. V roce 1974, po přestěhování do renovovaného Smetanova divadla, jsme měli po celou dobu skříňku v šatně vedle sebe, což je téměř jako bychom bydleli ve společné domácnosti. Stávalo se dokonce, že když moje žena Kateřina uklízela moji skříňku, přibrala rovnou i tu jeho. Vlastík moji manželku Katku přijal za kamarádku (měl ji opravdu rád) a následně i našeho syna Lukáše, s kterým je pojilo velké přátelství. 

Společně jsme prožívali zájezdy souboru do zahraničí, navštěvovali jsme se relativně pravidelně i v soukromí při různých oslavách v jeho bytě na Malé Straně nebo u nás v Hrusicích, a to i dlouho po odchodu z ND, vlastně až do poslední chvíle. 

Vlastík pravidelně navštěvoval absolventská představení a různé koncerty a akce Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Ještě 20. dubna byl na premiéře Bohemia Baletu v divadle Komedie. Nenapadlo mě, že se vidíme naposledy… Měli jsme se opravdu rádi a bude nám chybět! Čest jeho památce!“

Mezi umělcovy přátele a dlouholeté kolegy patřil i tanečník a choreograf Daniel Wiesner: „S Vlastíkem nás pojilo nejen přátelství, které vydrželo dlouhá desetiletí, ale rovněž 23 let v angažmá v Národním divadle. V roce 1971 jsem zažil skvělou inscenaci Romea a Julie choreografa Miroslava Kůry a režiséra Petra Weigla. Vlastík byl obsazen do role Merkucia, kterého ztvárnil výtečně, a já jsem se s ním alternoval. Tehdy šlo o mou první velkou roli a já na toto období vzpomínám velmi rád.

V roce 1984 jsem pak dostal životní šanci – vytvořit pro Novou scénu ND premiéru baletu Macbeth hudebního skladatele Václava Riedlbaucha, kterou režíroval Antonín Moskalyk. Společnými silami vzniklo dramatické taneční divadlo, kde měl Macbeth Vlastimila Harapese (po boku Lady Macbeth Mirky Pešíkové) šanci aktivně ztvárnit obsahově a charakterově náročnou roli.

S Vlastíkem jsem se mnohokrát potkal i u nás doma, kam jsme se ženou Annou-Marií často zvali kolegy divadelníky na skleničku. Naposled jsme se viděli 21. dubna 2024 během představení Taneční konzervatoře ve Vinohradském divadle. Vlastík seděl v řadě před námi, o přestávce jsme kriticky hodnotili viděné a po představení, když jsme s manželkou odcházeli, se na nás Vlastík usmál a řekl ,dobrou‘. To byla jeho poslední slova, kterými se s námi rozloučil…“

Řadu spolužáků a spolužaček doplňuje i profesorka Ivanka Kubicová, která se s Harapesem potkala u přijímacích zkoušek na konzervatoř a která byla mezi řadou osobností, jež stály jako čestná stráž u Harapesova katafalku během posledního rozloučení v Národním divadle 27. května.

„Právě jsem se vrátila z posledního rozloučení s Vlastimilem Harapesem v Národním divadle. Sedím u notebooku a na internetu si přehrávám smuteční ceremoniál, jehož jsem se zúčastnila. V těch pěti minutách, kdy jsem stála jako čestná stráž u katafalku na jevišti, mi proběhl hlavou rychlý film, který začínal přijímacími zkouškami na taneční oddělení Pražské konzervatoře v roce 1960.

Dav čtrnáctiletých zájemců o studium baletu, oblečený do dresů podomácku vyrobených, se tísnil v předsálí u tanečního sálu. V té době ještě neexistovaly ony sofistikované modely dresů pro taneční umělce, kterými je nyní trh zaplaven. Muselo se koupit dostatečně dlouhé bavlněné triko (nejlépe žebrované), které zručné matky upravily do podoby připomínající gymnastický dres. Tehdy jsem se s Vlastíkem setkala poprvé. On v bílém dresu, hustý ježek na hlavě a na horním rtu ohromný opar, si ode mě půjčil piškoty, čímž začalo naše přátelství, stvrzené posléze dvěma přezdívkami podle knížky Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula. Těmito přezdívkami, Kubula nebo Barbucha, mě oslovoval až do konce svého života.

Milý Vlastíku, spolupráce s Tebou byla fajn a drž mi tam nahoře místo, abychom mohli realizovat další duety!“

Na Vlastimila Harapese zavzpomínala i další z profesorek Katedry tance pražské HAMU Helena Kazárová: „Po celé mé dětství a dospívání bylo jméno Vlastimila Harapese spolu s Martou Drottnerovou synonymem pojmu balet. Jejich partnerství na jevišti bylo jedinečné. Samozřejmě jsem obdivovala i další tanečníky a tanečnice a mnozí z nich se pak stali mými kolegy, když jsem začala učit na Taneční konzervatoři Praha.Tam se jeho jméno později skloňovalo s povzdechem, jak je možné, že rozdává svým svěřencům samé dobré známky, když si je určitě někteří přece nezaslouží… Chtěl je tím povzbudit, neboť znal cenu pozitivní motivace. 

Osobně jsem se s ním setkávala spíše náhodně, ale vždy to bylo příjemné a přínosné. Byla jsem překvapená, že se s ním dá spontánně konverzovat bez jakékoliv pózy. To jsem ocenila, zvláště když jsem měla napsat článek k jeho padesátinám, to již byl šéfem Baletu ND. Při vstupu do jeho kanceláře s obrovským křišťálovým lustrem na mě padla tréma těžká jako ten lustr. Nakonec se z toho stalo inspirující setkání. Stejně, jako když jsem s ním moderovala pořad pro děti Průvodce baletem pro FOK, který iniciovala Alžběta Krejčiříková, tehdejší studentka Katedry tance HAMU. Vedl mě k lepšímu výkonu, měl zkušenosti s herectvím, jaké já jsem neměla, tak mi opravoval dikci, abych při mluvě ,nezpívala‘. Když jsem si vzala na moderování jiné šaty, vyčetl mi, že jsem mu to předem neřekla, neboť pak spolu nebudeme vizuálně ladit. Byl profesionál každým coulem. A obětavý. Když zjistil, že v šatničce je jen kamenná podlaha, na které se tanečníci nemohou rozcvičit, druhý den se objevil s perským kobercem ze své chaty. 

Pak jsme se vídali na Umělecké radě HAMU. Neměl potřebu do jednání moc zasahovat, ale když něco řekl, byla to pragmatická a trefná poznámka. Vzbuzoval respekt a měl přirozenou autoritu spojenou se zvláštním lidským magnetismem. Čest jeho památce!“

Lucie Dercsényi, taneční publicistka a kritička doplňuje: „Když jsem studovala Taneční konzervatoř Praha, nevynechaly jsme se spolužačkami téměř jediné představení Romea a Julie, Carmen/Vášně nebo Spartaka. Harapes byl náš idol, měl charisma, tančil tak lehce a krásně… Jako Merkucio, Escamilio a Spartakus zůstane navždy v mé paměti a srdci.

Později jsem měla možnost poznat ho trochu více, když jsem byla členkou poroty Philip Morris Ballet Flower Award, jíž předsedal. Byl vtipný, dokázal v klidu diskutovat i o negativním hodnocení té či oné baletní inscenace, a priori se necítil dotčen, když někdo zastával jiný názor. Stejně jako na jevišti, tak i v osobním setkání působil nenuceně, měl smysl pro humor a viděl věci z té lepší stránky. Naposledy jsem ho potkala na premiéře Sinfonietty v divadle Komedie. Nenapadlo mě, že ,dobrý večer‘ jsem si s ním vyměnila naposledy.“

Krom toho, že byl Harapes dlouholetým sólistou Baletu ND, mezi lety 1990 a 2002 stál i v jeho čele coby umělecký ředitel. Na tomto postu jej následně vystřídal Petr Zuska, který během vlastní kariéry zažil Harapese jako svého šéfa i podřízeného.

„Vlastimila Harapese jsem znal prakticky od útlého dětství, aniž jsem ještě tehdy měl s baletem cokoli do činění. Už v sedmdesátých letech byl jistou ikonou. Pojem balet měl v zásadě dvě synonyma: Labutí jezero a Harapes...“ vzpomíná Zuska a pokračuje:

„Osobně jsme se s Vlastíkem potkali, když jsem byl v angažmá u Pavla Šmoka. Odtud jsem v roce 1992 ‚přeběhl‘ do Národního, a tak začala naše spolupráce. V 90. letech se začal proměňovat repertoár, hrály se kusy Kyliánovy, Vaculíkovy, Alvina Aileyho, což byl směr, který mi naprosto sedl. I všeobecná atmosféra v souboru byla skvělá a velice tvůrčí. Ne, že by to vše bylo zásluhou pouze Vlastíkovou, ale jak se říká – ryba smrdí od hlavy. Ne vždy jsem s ním za ta léta souhlasil, došlo i na pár menších střetů, ale měl jsem ho rád a myslím, že on mě rovněž. Pouštěl mne na hostování do jiných souborů, byl ochoten párkrát akceptovat, když jsem v něčem nechtěl tančit, do repertoáru se dokonce dostaly mé rané choreografie… Když jsem pak v roce 1998 odcházel do zahraničí, cítil jsem, že se na mne Vlastík trochu zlobí.

Po dalších čtyřech letech se zlobil ještě více, jelikož jsem se vrátil z Kanady a na šéfovském místě ho vystřídal. Tedy, zlobil se spíše na ministra kultury, my dva jsme si to bez problémů vyříkali. A světe div se, role se obrátily, dalších sedm let, které Vlastíkovi zbývaly do důchodu, jsem šéfoval já jemu. Působil jako čestný baletní mistr na částečný úvazek. Pamatuji si, jak mi za to děkoval, pro mne to však v jeho případě byla vlastně samozřejmost.

Během 15 let mého šéfování, ale i celá léta potom, jsme se potkávali na premiérách a nejrůznějších akcích a občas klábosili hluboko do noci. Vnímal jsem, jak zbytky nánosů určitých negativních situací, nebo i menších konfliktů, ve kterých jsme se kdy spolu ocitli, už nenávratně mizí. Jak odplouvají naše ješitná lví ega a zůstává jen vzájemná sympatie, respekt… A sranda!

Když jsem ho viděl po premiéře své nové Janáčkovy Sinfonietty před několika týdny, bylo poznat, že mu není úplně dobře. Prohodili jsme pár vět a já se pak díval, jak ztěžka odchází pasáží, a nenapadlo mne, že je to naposled.

Vlastimil Harapes byl bohy obdarován a milován. Byl ve správný čas na správném místě a dokázal toho naplno využít. Měl rád život, společnost, pozornost a svou práci, ve které byl naprostým profíkem.“ 

Harapes jako šéf stál u zrodu nejedné úspěšné taneční kariéry. Mezi ty nejvýraznější patří dráhy dvou generačních souputnic, emeritních primabalerín Terezy Podařilové (ND Praha) a Darii Klimentové (především English National Ballet).

„Vlastimil Harapes byl výrazná osobnost, která na míle přesahovala popularitu specifického tanečního světa. Když vstoupil na scénu, byl magnetem pro oči a já, ať už jsem seděla v divadle kdekoli, měla jsem pocit, že tančí jen pro mě,“ přiznala Podařilová. 

„Byl a navždy pro mě zůstane charismatickým umělcem a krásným mužem. Mistře, mohla bych Vám nekonečně děkovat za inspiraci, důvěru, podporu… Ale hlavně děkuji za to, že jste byl. Nikdy nezapomenu!“ 

„Vlastík prakticky odstartoval mou kariéru primabaleríny, když mi dal v devatenácti letech hned sólovou smlouvu v Baletu Národního divadla,“ doplňuje Klimentová, která přidává i pikantnější vzpomínku: „Celý život mi pak radil – jak tančit, jak na jevišti přijmout cenu, co si vzít na sebe… Naposledy dokonce, jakou mám nosit podprsenku, abych měla větší ňadra. Byl ohromná osobnost a já jsem mu za každou radu byla vděčná. I za tu poslední!“

Anekdotu ze zákulisí, která dokládá, že Harapes uměl být vtipný i v momentech vzteku, přidal i Petr Zuska: „Tuším, že to bylo v roce 1996. Připravovali jsme inscenaci Mauglí – Kniha džunglí, kde jsem tančil dvojroli tygra Šer Chána a Strachu. V rámci té první jsem měl na sobě obří tygří kůži i s hlavou, v té druhé jsem se svlékal do bílého celotrikotu, s bílostříbrnou afro parukou. Výtvarníkem scény a kostýmů byl tehdy celkem proslulý Michail Černajev. Mluvil bulharsko-česko-polsky a byl to perfekcionista. Pořád nebyl spokojen s líčením mého obličeje v roli Strachu, protože chtěl, abych vypadal ‚abstraktně‘. Maskér zkoušel každý den něco nového, ale jemu to pořád nestačilo. V inkriminovaný den před generálkou jsem seděl v maskérně, na ksichtě už asi desátou verzi, nade mnou maskér, Černajev a Vlastík. A pak to přišlo. 

Černajev zase nespokojen: ‚No mně eto něnrávitsa, to zas ně dobže, to on požad vyglonda kak člověk!‘

Vlastíkovi došla trpělivost a zařval: ‚No to máš těžký, Michale, von má jednu hlavu, dvě ruce a dvě nohy, von bude vždycky vyglondat jako člověk!!!“

Vlastimil Harapes po sobě především v tanečním světě nechává hlubokou stopu z řad těch jen obtížně smazatelných. Byl jednou z osobností, kterým se povedlo dostat umění baletu do širšího povědomí veřejnosti, což není vždy snadné. V rozhovoru ke svým sedmdesátinám pak navíc prozradil i svůj recept úspěchu – prý jde o 25 % talentu, 25 % píle a 50 % inteligence. A nikdy se sebou nebýt úplně spokojený. Těžko říct, jak by svou kariéru hodnotil sám, nicméně z vnějšího, snad objektivního pohledu by s ní a tanečním odkazem mohl být spokojen velice.