Vzpomínka na Evu Melicharovou

Čtu stručné oznámení o úmrtí Evy Melicharové (15. února 1938–25. prosince 2016) a říkám si, že přece jen je potřeba přidat k tomu komisnímu oznámení trochu osobních vzpomínek. Zároveň tím chci trochu vyrovnat rovinu reminiscencí mnohých studentů tance, kteří se jí možná až báli a možná – bohužel – ji neměli vůbec rádi. A přesto – Eva Melicharová patřila k těm služebnicím Terpsichory, které jsou jí zcela a bezvýhradně oddány, k těm služebnicím, pro něž je život bez kontaktu s tancem nemyslitelný. Přísná, puntičkářská, působící necitelně až tvrdě, fanaticky požadující vše podle pravidel, organizující s neodmyslitelnou cigaretou a šálkem kávy v mikrosvětě taneční konzervatoře fermany, zkoušky, hospitace, pak rychle odbíhající učit svůj předmět s takovou vášnivostí, až z ní mohl jít strach… – Ano, to byla jedna stránka její osobnosti. Kdy jsem poprvé potkala Evu Melicharovou? Už jako batole, předškolačka. Bydleli jsme totiž ve stejném domě v Krči, v Olbrachtově ulici. Pamatuji si ji jako vysokou, štíhlou ženu, o které mi maminka řekla, že je tanečnice, a to mě fascinovalo, jelikož jsem také tanec milovala a docházela do hodin „rytmiky“, jak se tehdy říkalo. Pak prodělala úraz a já ji vídávala se sádrovým nákrčníkem, což pochopitelně poutalo pozornost všech dětí. A pak, když jsem uměla už číst, ta cedulka na poštovní schránce – bylo tam: Melicharová a pod tím Goga. Jméno Goga mi připadalo velmi zvláštní, byl to její manžel Jan, také tanečník. Měli kočku a jednou (bylo mi asi osm let) mě paní Melicharová pozvala k nim do bytu se na ni podívat. Fascinoval mě jejich obývák, ve kterém nebyl skoro žádný nábytek a vypadal jako taneční sál… Pak celá má rodina strávila rok v USA a následně jsme se přestěhovali, paní Melicharovou jsem už nevídávala. Psal se rok 1978, já byla v posledním ročníku gymnázia a velmi jsem toužila se dostat na AMU, původně na studium pedagogiky, neboť to pro mne představovalo jedinou možnost věnovat se seriózně tanci, který jsem milovala. Nevěděla jsem, kde získat nějakou pomoc, abych se na zkoušky mohla dobře připravit. A moje maminka přišla s nápadem: „Zavolej paní Melicharové, ta ti poradí!“ Telefonní seznam poskytl číslo do Olbrachtovy ulice, které fungovalo, a Eva Melicharová mě pěkně vyzpovídala, co umím, co znám – a kupodivu se mě nesnažila od mého záměru odradit, snažila se opravdu poradit, doporučila literaturu atd. Další vzpomínka se už váže ke katedře tance AMU na sklonku osmdesátých let. Eva Melicharová tam externě působila a konaly se zkoušky. Já jsem byla tehdy pověřena funkcí tajemnice katedry a výukou některých předmětů (za Mgr. I. Kloubkovou, která byla v cizině). Státnice nebyly vůbec idylické, komise tvořená dámami doc. Olgou Páskovou, doc. Astrid Štúrovou, Evou Melicharovou, Martou Drottnerovou a Marilenou Halászovou se dostala do ostrého sporu, již se neřešil ani výkon absolvující studentky taneční pedagogiky, ale nějaké odborné „zásady“. Nebyla jsem členka komise, a tak jsem čekala v jiné místnosti. Najednou se otevřely dveře, v nich primabalerína Marta Drottnerová s rozčarovaným výrazem ve tváři a vyhrkla: „Tady se jedná o baletní fašismus! To není nic pro mne!“ – načež odešla z katedry. Zvýšené hlasy komise byly stále slyšet za dveřmi. A pak – šla jsem k toaletám a tam najednou viděla plačící Evu, úplně nešťastnou a hroutící se, která se snažila v umyvadle zastavit proud slz. Úplně jsem ztuhla – ten dojem byl velmi silný, přísná autorita v slzách… Hádkám, při kterých padala i mnohá vulgární slova, musela čelit i ve funkci zástupkyně ředitele na Taneční konzervatoři Praha. Šlo o časté spory zejména mezi Jaroslavem Slavickým a Andrejem Halázsem ohledně repertoáru pro zahraniční soutěže, na které připravovali studenty, a pro koncerty na zájezdech atd. Jiří Paclík, ředitel, se je vždy snažil uklidnit (marně) a Eva to musela mlčky snášet, všechnu tu negativní energii, kterou kromě cigaretového dýmu houstl vzduch kanceláře Na Rejdišti… Eva mi pak řekla: „Hádají se, zda tu, či onu variaci, ale oni nezažili, co to znamená učit děti úplné začátky této profese, plazit se po kolenou každý den a srovnávat malým dětem postavení, opravovat donekonečna to samé a tak dlouho nevidět žádný pokrok! Měli by si to někdy zkusit, kohouti! To je ta skutečná pedagogická práce.“ Eva Melicharová měla ale také smysl pro humor, ten ale asi před žáky neukazovala. Poznala jsem ji jako úplně jiného člověka při výměnném zájezdu do Leningradu v roce 1990, tedy již za Gorbačovovy „perestrojky“. HAMU měla tehdy „družbu“ s Konzervatoří Rimského-Korsakova, a tak jsme tam tvořily pedagogický doprovod studentů. A nasmály jsme se! Eva Melicharová tam studovala v sedmdesátých letech, a tak jen komentovala, že se tam skoro nic nezměnilo. Seděly jsme v jídelně slavného „Choreografického učiliště A. Vaganovové“ (dnes Vaganova Academy) a najednou si Eva všimla, že po noze našeho stolu leze šváb… Myslela jsem, že odporem umřu, ale ona to vzala s humorem. Uměla překvapit. Navštívily jsme představení Kirovova baletu (dnes Mariinsky), hráli Bachčisarajskou fontánu. Já hltala představení a byla nadšená, že vidím ty baletní hvězdy a pravý „drambalet“, myslela jsem, že ona, baletomanka, bude také – jenže ona o přestávce místo toho prohlásila: „Bože, vždyť už je to tak starožitné a překonané…“ Své studenty a studentky měla ráda, byť jim to asi dávala najevo jen minimálně. Sama děti, bohužel, neměla, a tak je možné, že k nim neuměla z psychického hlediska vždy dobře přistupovat. Pamatuji, jak mi s hrdostí ukazovala fotku Evy Zamazalové, která získala angažmá v zahraničí, ale hned si stěžovala, že nemá ani čas jí odepsat. Některé studentky, později baleríny, jako byla Taťána Juřicová, k ní chodily konzultovat, když začínaly učit, neboť ona byla skvělou metodičkou. Byla velkou oporou Jiřímu Paclíkovi při budování nového charakteru Taneční konzervatoře Praha a otevírání se světu po sametové revoluci, statečně nesla tíhu administrace chodu školy. Po jmenování Jaroslava Slavického do funkce jsem čekala, že odejde, ale ona upsala tanečnímu vzdělávání a konzervatoři svůj život – v dobrém i zlém. Za svou pilnou, často mravenčí práci pro taneční obor si zaslouží naši úctu.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: