Vzpomínka na Helenu Jandovou, dlouholetou sólistku Baletu Národního divadla v Praze

Televizní inscenace Valčíky A. Dvořáka, Od valčíku k valčíku (Helena Jandová s partnerem z ročníku). Foto: Eva Kubinská.

Formálně by se dalo napsat několik řádků, ale Helenka si v době svého nedožitého výročí zaslouží obsahově bohatší připomínku. Proto jsem oslovil Alici Kovářovou, její dlouholetou přítelkyni, a bývalého manžela Václava Mertu, aby mi jubilantku přiblížili pohledem těch, kteří jí byli i v kritických obdobích jejího života nejblíže.

Helena Jandová se narodila 4. října 1960 v Plzni. Rodiče se brzy rozvedli a maminka, profesí lékařka, se s dcerou přestěhovaly do Prahy. Svého otce Helena navštěvovala v Plzni nepravidelně a lze říci, že své mládí strávila zejména u své matky. Vztah k tanečnímu umění vznikal postupně. Nejprve navštěvovala kurzy moderní gymnastiky, jejichž součástí byly také hodiny klasického tance. Baletní umění se jí natolik líbilo, že tomuto oboru dala celoživotně přednost.

Roku 1975 byla přijata na pražskou Taneční konzervatoř. Dostala se do ročníku, kde klasický tanec vyučovala Albína Kliková, moderní tanec Mirka Vlášková, lidové tance Míla Urbanová a scénickou praxi vedla Zora Erbanová. Helena Jandová byla výbornou studentkou a měla také skvělé výsledky ve všeobecně vzdělávacích předmětech. V roce 1979 se zúčastnila Interpretační soutěže v Brně a získala 1. místo.

V roce 1979 jsem absolvoval choreografické studium na HAMU Dialogem tvarů premiérovaným v historické budově Národního divadla (uvedeno v rámci představení Návraty ke krásám). Hlavní role jsem obsadil Hanou Vláčilovou, Nelly Danko, Jaroslavem Slavickým a Michalem Šeborem. Ve druhém obsazení to byli Helena Jandová, Michaela Černá, Luboš a Miroslav Hajnovi. Tato inscenace zůstala na repertoáru do roku 1990. Alice Kovářová na tento balet vzpomíná: „Helena byla nesmírně působivá, i vzhledem k tomu, že s Lubošem Hajnem byli tanečními partnery již od školy.“

Od roku 1981 se stala Helena Jandová členkou Baletu Národního divadla a od roku 1985 byla jmenována sólistkou. Její první větší roli jí nabídl choreograf Miroslav Kůra ve večeru baletů Josefa Páleníčka Kytice, kde v alternaci s Janou Kůrovou tančila hlavní roli v baladě Lilie.

V roce 1984 se konala na Nové scéně premiéra Riedlbauchova baletu Macbeth. S režisérem Antonínem Moskalykem jsme připravili náročné taneční divadlo, ve kterém vynikala celá řada skvělých sólistů Národního divadla. Helenu Jandovou jsem obsadil do trojice čarodějnic, které měly čtyři tváře a podle Shakespeara řídily tragický osud všech protagonistů příběhu.

V té době jsem velmi často spolupracoval s hudební redakcí Československé televize. Pamatuji se, že jsem s Helenou natočil celou řadu choreografií. Našel jsem fotografii z pořadu Od valčíku k valčíku režisérky Evy Marie Bergerové, kde tančí s partnerem na hudbu Antonína Dvořáka.

Další naší významnou spoluprací byla inscenace Ladislava Simona Jennifer na scéně Národního divadla v roce 1987. V této obsahově náročné choreografii jsem obsadil do role Anne, partnerky hlavního představitele Jacoba v podání Jana Kadlece a Luboše Hajna, Hanu Vláčilovou v alternaci s Helenou Jandovou. Titulní roli Jennifer interpretovala Michaela Černá a Taťána Juřicová. Helenin bývalý manžel Václav Merta k této inscenaci říká: „Jennifer byla pro Helenu velká příležitost, protože alternovat se s Hankou Vláčilovou nebyla žádná druhořadá záležitost. Jinou větší příležitost jí divadlo již nenabídlo. S Lubošem byli sehraní partneři.“ Alice Kovářová pak doplňuje: „Helenka mi řekla, že to byla jedna z jejích nejoblíbenějších rolí – vyloženě srdcová záležitost.“

Má poslední choreografická spolupráce s Helenkou byla v baletu Princ Bajaja hudebního skladatele Václava Trojana, který jsem koncipoval jako dětské představení. Premiéra se konala ve Smetanově divadle v roce 1988 a Helena představovala Koníčka aneb Zakletou matku.

V roce 1990 jsem na vlastní přání ukončil angažmá choreografa v Národním divadle a odešel na volnou nohu. Působil jsem dále doma i v zahraničí ve funkci choreografa, režiséra, scénáristy a libretisty a repertoár Baletu Národního divadla jsem sledoval příležitostně, proto nemohu posoudit profesionální činnost Heleny Jandové v tomto období. Zeptal jsem se tedy jak Alice Kovářové, tak Václava Merty na řadu rolí, které v Národním divadle tančila. Jedná se o pas de deux venkovské dívky v Giselle, role Pastýřky ve Spartakovi, Princezny ve Špalíčkovi, Nymfy v Sylvii, princezny Floriny ve Spící krasavici, Flóry v Dámě s kaméliemi či zlé sestry v Popelce. Václav Merta si vybavuje: „Helena byla ráda za každou roli, protože udržet si své místo na slunci není vždy jednoduché, a na každou se velmi pečlivě připravovala. Na začátku roku 1989 se nám narodil syn a v listopadu přišla revoluce. V důsledku toho se začali všichni chovat tržně, chtěli to i po Národním divadle. Takže v době, kdy mi bylo 35 let, mi řekli, že pevnou smlouvu s divadlem budeme mít s Helenou do 40 let a pak se uvidí. Já jsem z divadla odešel, ale Helena se rozhodla zůstat. Ona by divadlo nikdy neopustila.“

Václav Merta založil na Moravě farmu s chovem koní. Je jasné, že naprosto rozdílný názor na vývoj vlastního, a rovněž společného manželského života přinesl své důsledky. Na jedné straně láska k tanečnímu umění a výchově vlastního syna a na druhé touha po přírodě a vztahu k tak jedinečným zvířatům, jako jsou koně. „Do rozvodu, který se konal v roce 1995, jsme se navštěvovali a Helena se synem jezdila v létě za mnou na Moravu,“ upřesňuje tehdejší situaci její bývalý muž.

Nyní se dostávám do období, které bylo pro Helenu Jandovou jistě velmi bolestné – ukončení angažmá v Národním divadle roku 2001. Jaké byly hlavní důvody? Alice Kovářová k tomu říká: „Určitě vážné zdravotní problémy.“ Slyšel jsem, že Helena měla šanci vyučovat na konzervatoři, k čemuž Alice Kovářová dodává: „Myslím, že k sobě byla vždy velmi kritická a měla pocit, že by roli pedagoga nemohla plnit na sto procent.“

Závěrem bych chtěl říci, jak je důležité mít v životě, zejména v krizových situacích, nablízku člověka, který dovede citlivě naslouchat a který hlavně umí přesvědčit a vést ke správným rozhodnutím. Nyní zapomeňme na tragický osud způsobený nemocí a zvedněme číši na oslavu milé, krásné, nadané sólistky baletu, která by se v těchto dnech dožila šedesáti let. Milá Helenko, za všechny tvé divadelní příznivce tě zdravím do nebíčka.