Za Ottou Bubeníčkem Bertisem, světovým artistou

Otto Bubeníček. Foto: Archiv.

Balancoval číše z českého skla na ostří dýky, kterou držel v ústech. Číše rozličných velikostí se různě vrstvily do pyramid, dokázal je z dýky vyhazovat do vzduchu, takže dělaly salta a pak se vracely zpět na ostří. Jeho mistrovství bylo nedostižné: vrcholným číslem ekvilibristiky byl okamžik, kdy stál na více než čtyři metry vysokém žebříku, v ústech svíral ostře nabroušenou dýku, na jejíž špici vertikálně balancoval dlouhý kord a na jeho rukojeti spočívala podložka s pyramidou zlacených pohárů z českého skla. Když už se zdálo, že toto nic nemůže překonat, vysoký žebřík se začal komíhat ze strany na stranu, vychyloval se minimálně o dva metry, a Otto Bertis v záklonu, zapřený do žebříku pouze nohama, vybalancovával toto vychýlení. Těžko najít v publiku někoho, komu by při tom nenaskočila husí kůže! Není divu, že se stal i prvním artistou v tehdejším Československu vyznamenaným titulem Zasloužilý umělec...

Díky svým schopnostem, které byly ovšem podpořeny každodenním několikahodinovým tréninkem a tuhou osobní disciplínou, se stal hvězdou světových cirkusů a varieté. To však nebylo vše. Se svým mladším bratrem Andrewem, jeho ženou Ivanou, svými rodiči a svou ženou Ilonou oslňovali jako „5 Bertis“ na mnohočetných turné diváky svou akrobacií na jednokolkách různých velikostí. Zde se Otto Bubeníček profiloval jako spolehlivý partner při skupinových artistických výkonech, které vyžadovaly absolutní souhru a také velkou fyzickou sílu a výdrž. Veškerá vystoupení doprovázela velká elegance a vkus, skupina dbala na vysokou kulturu pohybu a nechybělo jí ani vlastenecké cítění, které se projevovalo výběrem hudby i výšivkou kostýmů podle vzorů moravských krojů.

V roce 1974 se Otto Bubeníček stal otcem dvojčat Otty a Jiřího, které také začal od raného věku připravovat na artistickou kariéru, k níž patřila i schopnost tančit. Otto Bubeníček implementoval tanec i do svých vystoupení se sklobalancí: diváci si oblíbili jeho „tanec s tlustou Bertou“, totiž obří číší, kterou pro něj vyrobili novoborští skláři a takto ji pojmenovali. Jeho žena Ilona (rozená Formánková), absolventka Artistického studia, byla ovšem také tanečnicí, a tak se nakonec u jejích synů prosadila tato tendence – k proslulosti v oboru baletu jim velmi napomohla výchova k disciplíně, trpělivosti, vnitřnímu soustředění, důrazu na detail a nikdy nekončící práci na sobě samých. 

Konec kariéry artisty se začal u Otty Bubeníčka staršího ohlašovat po jeho abrahámovinách, krátce po tom, kdy jeho synové získali angažmá v Hamburském baletu. Před mnohými se v takové chvíli otevře nesnesitelné prázdno, ne tak u Otty Bubeníčka. Jednu dobu se stal agentem artistů, ale zjistil, že ho to nenaplňuje. Když si vyléčil úrazy, začal se věnovat tomu, co rád rozvíjel během studií svých synů – videodokumentaci, obdivuhodně ovládl práci na počítači. Díky svým komunikačním schopnostem světoběžníka napomohl – kromě jiného – hostování Hamburského baletu v Praze a propagoval baletní umění, o kterém si udržoval velký přehled a rád o něm diskutoval. Díky svému bystrému intelektu hrál skvěle šachy. Byl to také člověk silně emocionální, ač při svých vystoupeních demonstroval až nadlidské schopnosti, byl hluboce lidský, měl uměleckého ducha. Čest jeho památce!

Zdroj:

Winkler, Gisela – Winkler, Dietmar. Allez hopp durch die Welt. Aus dem Leben berühmter Akrobaten (Hanlon-Lees, Jules Leotard, Siegmund Breitbart, Lasar Dobritsch, Cliff Aeros, Aage Rasmussen, Jim Brent, Soja Koch, Oskar Feistkorn, Alexander Kiss, Otto Bertis). Henschelverlag Berlin, 1977 a 1981, s. 337–355.