Za Taťánou Krištůfkovou (18. září 1945–29. prosince 2016)

Taťána Krištůfková. Foto: soukromý archiv TK

Jednou mi řekla: „Víš, jak člověk pozná, že je dobrým pedagogem po všech stránkách? – Když jde proti tobě po stejné straně chodníku tvůj bývalý žák, všimne si tě, ale nepřejde na druhou stranu…“ Poznala jsem Táňu ne jako její přímá žačka, ale jako její mladší kolegyně na pražské taneční konzervatoři a při letních kurzech. Jako jedna z mála přistupovala ke svým žákům a studentům bez předsudků, přímo, lidsky a s respektem, předávala jim nejen znalost konkrétních kroků a pohybů, ale také vnitřní umělecké zaujetí, kterým planula při výuce celá její bytost. Taťánu Krištůfkovou si bude mnoho lidí z tanečního oboru připomínat především jako učitelku, pedagožku, která vyučovala na státní taneční konzervatoři v Praze (dnes Taneční konzervatoř hl. m. Prahy) od roku 1975 charakterní, historické, španělské tance a hru na kastaněty, a též od roku 1998 na katedře tance AMU. V tomto duchu na ni budou vzpomínat i frekventanti mnohých tanečních letních škol (např. PŠT Josefa Matouška, Slapy-Ždáň, Centrum tance v Praze).

Táňa však byla také bytostnou umělkyní. Z toho pramenila nejen její schopnost empatie, vcítění se do problémů lidí okolo a její velká senzitivita k náladě okolo ní, ale také touha tvořit, choreografovat. Je škoda, že k tomu měla jen omezené možnosti. Nejvíce se mohla projevit v oboru španělských tanců, zejména typu flamenco, oboru, který si zamilovala již v roce 1975 díky setkání se Španělkou Violettou Gonzales. Každoročně připravovala své choreografické verze tanců pro absolventské koncerty konzervatoře. Ale málokdy mohla pracovat s již vyzrálými profesionály. Proto v roce 1986 založila svůj soubor Romance, který vedla tři roky.

Občas se jí naskytly vítané možnosti spolupracovat s filmem a TV (Doktor Živago, Probuzená skála aj.) nebo divadly (kupř. Vladařka závist v ND), nicméně Táňa, ač velmi výrazná osobnost, nebyla člověk, který by chtěl dravě prosazovat své ego, a devadesátá léta, kdy by mohla naplno rozvinout svůj choreografický um, toto vyžadovala. Dodejme, že jí nebyla cizí ani ryze soudobá choreografie (např. pro Jiřího Jelínka vytvořila v roce 1996 soutěžní „contemporary“ choreografii pro baletní soutěž v Ženevě).

Taťána Krištůfková měla velký rozhled nejen po svém oboru (absolvovala desítky zahraničních kurzů, které si sama financovala, kupovala knihy a shromažďovala videa), ale po umělecké scéně obecně. Byla velmi sečtělá, a proto setkání s ní byla pro mne vždy dobou objevů – dokázala inspirovat, dávat impulzy, a to nejen ony odborné, ale i duchovní. Například jsem jí zavázána za to, že mě upozornila na zajímavou knihu Shirley MacLainové Tančit ve světle…

Cesta Taťány Krištůfkové do světa tance nebyla vůbec jednoduchá, byť její matka byla tanečnicí a choreografkou tanečního souboru. Narodila se 18. září 1945 v Čechách rusko-českému páru, přičemž její maminka Irina Sajenko Kodešová byla v roce 1950 násilně odvlečena z tehdejšího Československa do SSSR a tam bez řádného soudu a bez udání důvodů odsouzena na 25 let do vězeňského pracovního tábora (tzv. gulagu). Z něj ji v důsledku politických změn propustili v roce 1956, kontakt s rodinou však mohla navázat až v roce 1969. Táňa za ní okamžitě odjela do Moskvy – původně, aby se s ní alespoň po sedmnácti letech setkala a zároveň rozloučila, jelikož uvažovala o emigraci na Západ. Nakonec úspěšně vykonala přijímací zkoušky do Státního institutu divadelního umění (GITIS) na obor choreografie a režie, který absolvovala v roce 1974. V Československu se o studium na konzervatoři či AMU nemohla před tím ucházet, neboť měla kvůli matčině osudu špatný kádrový profil, vystudovala tedy v mezičase střední zdravotní školu. Následoval návrat do Československa a konečně se mohla věnovat tanci, který tak milovala. Objevila kouzlo španělských tanců, kterým pak zůstala věrná, byť se dále vzdělávala i v dalších stylech. Seznámila se se svou životní láskou, narodila se jí dcera Natálie, která se nakonec také vydala v rodinných tanečních šlépějích.

Ve svém oboru se stala specialistkou, která měla ale úctyhodný přehled po tanečním, hudebním i divadelním světě, včetně toho filmového. Kupředu ji stále hnala touha po dokonalosti, něco jako samolibá spokojenost jí bylo naprosto cizí. Byla k sobě velmi náročná, sebekritická – někdy až příliš. Učila se španělsky, neustále investovala do svého dalšího vzdělávání.

Naše úřady jí nedokázaly její profesionální kvalifikaci plně uznat. Pokoušela jsem se jí pomoci tuto byrokratickou hradbu prolomit ještě v roce 2012, ale marně, zůstal v ní oprávněný pocit křivdy. Možnosti uplatnění jejích vědomostí a znalostí se ale v posledních dvaceti letech zužovaly, zejména když vedení konzervatoře stále více a více začalo omezovat výuku charakterních tanců i kastanět a často její hodiny rušilo kvůli nácviku jiného repertoáru. Byla tedy pod velkým tlakem – na jedné straně se při zkouškách chtěly výsledky, na druhé straně nebyl čas na to je v omezované výuce docílit. Proto se začala věnovat i výuce v kurzech, kde se mohla svobodně projevovat, byť nebyl pokrok jejích svěřenců tak rychlý jako na konzervatoři.

Táňa byla přes nejrůznější ústrky osudu (mimo jiné těžká nemoc milovaného manžela) velkou bojovnicí a svou životní energií a vůlí příkladem nám všem. Je nezapomenutelná, jedinečná. Milovala život ve všech jeho podobách, byla věrná svým přátelům a vždy ochotná pomoci. Byla pohostinná, přátelská, srdečná, obětavá, byla srdcovou dámou svého oboru s velkými přesahy. Čest její památce!