První část večera byla především věnována klasickému repertoáru: po úvodním pseudobarokním kvartetu Večírek u Lullyho následovala sóla z baletů Labutí jezero (Adéla Abdul Khalegová, studentka 6. ročníku), Don Quijote (variaci Kitri zatančila temperamentní Natálie Housková, studentka 8. ročníku), Fausta (Tereza Hloušková, studentka 5. ročníku) a Pas de trois z baletu Korzár v provedení studentek 8. Ročníku Elišky Grabcové, Natálie Houskové a Natálie Stejskalové. Nejoriginálnějším číslem klasické části bylo poněkud méně klasické, temné a vizuálně efektní sólo v choreografii Pavly Königsmarkové s názvem Čarodějka a v podání Elišky Grabcové. Sóla doplnily skupinové choreografie zatančené studenty pátého, šestého a sedmého ročníku. Roztomilá Loituma Polka v choreografii Petry Padriánové přišla ve správný čas, aby odlehčila atmosféru náročných technických variací svou hravostí kombinující špičkové střevíce s výraznou gestikou a moderním pohybovým výrazem. Choreografie Navždy Vlasty Schneiderové na tragickou árii Alfreda Cataniho z opery La Wally poprvé za večer uvedla na scénu partnerský tanec. Velmi dobře vizuálně působila hra se širokými sukněmi dívek i chlapců, která pracovala na principu skrývání a odhalení.
Všechny studentky osmého ročníku najednou se poprvé sešly na jevišti během choreografie Pavly Königsmarkové Sedmkrát žena. Název sám napoví hodně o podobě díla, sedm tanečnic v dlouhých a širokých sukních znázorňovalo jednotlivé aspekty té složité bytosti, jakou je žena, a nakonec všechny splynuly v jednu ve společném tanci. Hudební doprovod byl složen z děl renesančních autorů Tylmana Susata a Thomase Morleyho. Vrcholem první části bylo uvedení díla belgického choreografa Samuela Delvauxe s názvem 782 sec. Diváci tedy výjimečně přesně věděli, jak dlouho bude toto číslo trvat. Čas byl skutečně tím hlavním tématem této choreografie a byl dokonce fyzicky přítomen prostřednictvím písku ubíhajícího mezi prsty jedné tanečnice po celou dobu jejího trvání. Atmosféra ubíhajícího času byla stísněná, čemuž napomáhala nemelodická elektronická hudba, kostýmy v tmavých zemitých barvách, svícení i téměř neurotický pohybový slovník. Celé dohromady to skvěle fungovalo a diváka doslova vtáhlo do svého světa. Za zmínku rozhodně stojí též výjimečný výkon tanečnic osmého ročníku jak po stránce interpretační, tak výrazové.
Po přestávce následovalo šest dalších choreografií v jazzovém a moderním duchu. Four Brothers Jana Hartmanna bylo humorné dílko v jazzovém stylu na hudbu Giuffre Jimmyho: čtyři dívky v mužských kostýmech tančily s lehkostí a radostí, výraz byl opět silnou stránkou tohoto čísla. Následovalo další dílo Samuela Delvauxe, Underground, kde se znovu spojuje stísněná atmosféra s velice výrazovou a nápaditou choreografií. V krátkém díle můžeme vidět ženské sólo, duet a nakonec i skupinovou pasáž. Zejména zmíněný duet v podání Natálie Stejskalové (8. ročník) a Patrika Čermáka (7. ročník), kde chvíli tančili spolu, chvíli proti sobě a nebo jen tak vedle sebe, byl velice působivý, jelikož odrážel tu úžasnou pestrost lidských vztahů. Po ponurém díle znovu následovalo oživení díky roztančené písni Tears in Heaven v choreografii Evy Plockové. Muzikální, moderně jazzové dílko opět v podání dívek z posledního ročníku působilo výjimečně tanečně. „Hysterický dialog“ mezi mužem a jeho egem, to je téma mužského duetu Anyway od mladého tvůrce Šimona Kubáně. Patrik Čermák a Jakub Liška podali přesvědčivý výkon v této zajímavé choreografii.
K vrcholům druhé půli večera patřilo bezesporu dílo Attily Egerháziho Pozdravy z Mirabell. Pět párů na jevišti rozehrává různé druhy her a hrátek, jejichž hlavním tématem je milostné škádlení. To vše za doprovodu něžné hudby W. A. Mozarta (spojení této tematiky s Mozartovou hudbou – a chvílemi i pohybové prvky – mohou některým připomenout tvorbu Jiřího Kyliána z jeho černo-bílého období).
Všechny studentky 8. ročníku: Eliška Grabcová, Natálie Housková, Barbora Kubová, Kateřina Peková, Lenka Smolíková, Natálie Stejskalová a Monika Válková se naposledy předvedly v temperamentní variaci se španělskou tematikou Que Lío/No nazdar! Evy Plockové. Přesto, že to bylo poslední číslo po náročném dvouhodinovém programu, kde některé dívky tančily i v každé druhé choreografii, elán a radost z pohybu ze všech tanečnic doslova zářily a za svůj přesvědčivý výkon, stejně jako za celý náročný program absolventského představení sklidily zasloužený, dlouhotrvající potlesk.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze