Absolventský koncert Duncan Centre 2019 – Pasti, prahy, úniky

Z kolektivu talentovaného ročníku studentů konzervatoře Duncan Centre, kteří silou svého nadání i shodou šťastných okolností udělali před časem díru do světa s představením Jiřího Bartovance Svěcení jara, přešla řada studentů na AMU, kde bývají vítáni. Ti, kteří zůstali, vystoupili koncem května na absolventském koncertě. Bylo jich pět.

Absolventský koncert Duncan Centre. Foto: Vojtěch Brtnický.

Absolventský koncert Duncan Centre. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor: Nina Vangeli

A už vědí o životě své. Vědí, že je život plný pastí. Že v past se mohou proměnit dveře, které měly chránit. Jako v klaustrofobické choreografii Sapeli Terezy Weinlichové. Klaustrofobie je jeden z opakujících se pocitů ventilovaných zejména v umění dvacátého století. (Vyhraněnými příklady jsou drama Za zavřenými dveřmi Jeana-Paula Sartra či film Luise Buñuela Nenápadný půvab buržoazie.) Uvíznutí v pasti je tedy archetypální situace, kterou bude umění řešit opakovaně. Vznikla jasně tematizovaná, nikoli však popisná choreografie, důsledně vedená choreografkou a v přesvědčivé interpretaci Anny Kroupové, Jolany Šturmové, Julie Kubrychtové, Karolíny Grygarové a samotné choreografky, která udržela napětí až po závěrečné zacvaknutí zámku. Jemně narativní podobenství nepřeválcovalo pohyb, jakkoli to chvílemi hrozilo.

Staronovou pravdu objevuje choreografka Lenka Vořechovská v sóle Láska je past!. Pravdu, kterou poznává každý znovu a znovu na vlastní pěst. Lenka ji objevuje z velké části v pokleku – jakoby v pokoře před tak velkou věcí, kterou láska je (přestože je to past). Spíše než bujností choreografické představivosti přesvědčila Vořechovská, která je zároveň interpretkou, svou velkou upřímností, tak zranitelnou. Chtěli bychom na ni zavolat, jako to udělala Pipi Dlouhá punčocha při nářku kněžny z loutkového divadla nad ztrátou manžela: „Už nebreč! Najdeš si jinýho… Vždyť je jich tolik!“

Hluboko uvnitř snášela boj sama se sebou Kristýna Hebelková, když titulem Za mnou? bojovala… S čím vlastně? S kolegyněmi Adélou Garabíkovou, Veronikou Krbcovou a Eliškou Řezníčkovou po boku vytvořila představení introvertní, jakkoli skupinové. Při této příležitosti můžeme konstatovat, že absolventi si obecně osvojili umění definovat zřetelně téma, rozvést jeho motivy, vyvážit celkový rytmus tanečního díla, zvládli tedy obecně profesionální tvar. Co je však ještě čeká, je nutnost poodstoupit od přílišné prožitkovosti k vědomé tematizaci.

Absolventský koncert Duncan Centre. Foto: Vojtěch Brtnický.

Šťastným příkladem, jak tematizovat až bolestivě osobní trauma, a zároveň vytvořit výpověď – a ne pouhou zpověď –, byly Čerešně Patrika Mikera. Za inteligentní interpretační spolupráce Jana Razimy vytvořil nejzralejší a nejodvážnější dílo absolventského večera. Prostředky fyzického divadla podal obraz asociálního prostředí s rozporuplnou postavou Matky, odpudivou, hrozivou i mytickou. Uchýlil se přitom k pohybovým prvkům ze subkultury – k obrazům mužského travestismu, barové estetice. Choreografie je poetická i naturalistická zároveň, atmosféra intenzivní, temná, katarze nezaručená. Velice odvážné, upřímné a slibné dílo začínajícího choreografa.

Večer uzavíral zalidněný kabaret se sérií tanečních a situačních gagů pod názvem Is Jesus Vegan Lucie Matouškové. Byl to únik od tragických nálad, od existenciální tíže. Z jeviště divadla Duncan Centre se dění vyřinulo skleněnou stěnou na dvorek, do zaskleného vestibulu i na pavláčky nad ním. Diváci to vše pozorovali z útulného dvorku ve stínu vysokého stromu. Sloganem „Má to jen takovej smysl, jakej mu sám určíš“ se choreografka odpikává od hlubokomyslnosti ve prospěch postmoderní bezstarostnosti a nezávaznosti. Neštítí se ani textu; citují se tu kolportážní časopisy. Čte je postava, která se na tomto dvorku rekreuje a sluní, zatímco kolem ní prochází mladá dáma v pánských černých společenských šatech a klobouku. Jen tak pro nic za nic; pro kontrast, pro humor, pro absurditu, pro půvab převleku. Choreografka pracuje tanečně velkoryse se skupinou deseti mladých dam, jejichž je součástí, v pozadí za pultem jako dýdžej exhibuje Jaroslav Lambor. Scházel už jenom Ježíš Kristus, aby nám zodpověděl otázku kladenou choreografkou.

Psáno z premiéry 29. května 2019, Konzervatoř Duncan Centre.

 

Absolventský koncert Duncan Centre, 29. května 2019

Kristýna Hebelková: Sapeli

Lenka Vořechovská: Láska je past!

Tereza Weinlichová: Za mnou?

Patrik Miker: Čerešně

Lucie Matoušková: Is Jesus vegan

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Absolventský koncertKristýna HebelkováLenka VořechovskáLucie MatouškováPatrik MikerTereza Weinlichová

Konzervatoř Duncan Centre

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červenec 2019

Po Út St Čt So Ne
1
2
3
4
5
6
7
8 9 10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22 23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: