V polovině listopadu, kdy na Prahu padá studená inverzní mlha, proběhl na konzervatoři Duncan Centre dvoudenní 5. ročník Mezinárodního festivalu tradičního a současného afrického tance Melting Pot 2011. Kromě představení afrických tanečníků a bubeníků festival nabídl také workshopy afrického tance a každý večer na dvoře konzervatoře tržiště s různými zajímavými výrobky z černého kontinentu. První večer diváci měli možnost zhlédnout jak tradiční umění bubnu a spontánního tance, tak současnou choreografickou tvorbu, vycházející z afrických i evropských kořenů.
Skupina Njachas složená z profesionálů z Guiney, Gambie a Senegalu vtrhla na jeviště, aby na úvod rozehřála publikum hrou tradičních i autorských rytmů západní Afriky. Dva muži a jedna žena se střídali u nástrojů jako djembe, dun dun, ken ken, sang bang, sabar a talking drum, pomalu se dostávali do varu a energii z rytmu začali uvolňovat tancem a zpěvem. Jejich spontánnost, radost z hudby a tance přesáhla rychle hranici jeviště. Již předem dobře naladěné publikum si v hledišti podupávalo či jinak reagovalo na nával energie z pódia.
S dílem Walk od Pape Ibrahim Ndiaye jsme se přesunuli do současné tvorby na poli afrického tance. Tři evropské tanečnice pod dohledem samotného choreografa si na jevišti navzájem vyměňují své různorodé taneční zkušenosti a snaží se hledat společnou cestu. Rytmus určují vlastním pohybem, dupy, tlesky i pouhým dechem. Opakují po sobě pohyby a dostávají se do dialogu. Pro jednu tanečnici je uvolněný africký tanec druhá přirozenost, zatímco druhá se ostýchá tančit naboso a divoce se kroutit. Nakonec se ale všem podaří sladit rytmus tance do jednotného celku.
Vrcholem večera byla sólová choreografie v podání samotného autora Ciré Béye, největší hvězdy festivalu. Senegalský tanečník a choreograf je člen souboru Jant-Bi choreografky Germaine Acogny, tanečnice Maurice Béjarta a bývalé vedoucí taneční školy Mudra Afrique v Dakaru. Béye v souboru působí také jako asistent choreografie a jezdí s ním po celém světě. Jeho sólo s názvem Yonnu Adouna znamená v překladu „Na cestě životem“. Na úvod slyšíme samotného autora vyprávět o tom, kdo je, co pro něj znamená život, co znamená tanec. Tanečník již je na scéně, divák si ale více všímá jeho očí promítaných ve velkém na zadní plán jeviště. Projekce kontrastuje s faktem, že Ciré Béye má oči zavázané červeným šátkem a třetinu vystoupení tančí zdánlivě poslepu. Když si šátek sundá, objeví se na projekci cesta, po které má jít. Šátek ovšem zůstane i nadále funkční součástí scény, jeho umístěním určuje směr. Pohybově je jeho choreografie spíše minimalistická, zaměřená na pohybové obrazy, používá mnoho z moderny; africký tanec je výchozí bod pro další tvorbu. Jeho kus je především o pokoře a o duchovnu, které potřebuje na své cestě životem. Odkazy na tradici a víru jsou v choreografii velmi viditelné. Tyto meditativní pasáže jsou střídány rytmickou taneční akcí, kde může dát průchod divoké energii a využít své výjimečné dispozice. Na konci cesty se Ciré Beye, téměř svlečen, vystaví sprše písku, základního elementu své země.
Duncanovské publikum, složené evidentně z mnoha fanoušků afrického tance, bylo tento večer na české poměry nezvykle otevřené. Po celou dobu představení diváci živě reagovali na dění na scéně, zapojovali se do vydupávání a vytleskávání rytmů, na závěr všem vřele aplaudovali. Většina by se zřejmě nejradši vrhla na jeviště a tančila spolu s účinkujícími. Bohužel žádná (alespoň ne veřejná) africká jam session po představení se nekonala – že by inspirace pro příští ročník? Z představení 10. 11. 2011 v Divadle Duncan Centre.