Airground, anebo Groundair?
Cirk La Putyka uvedl 2. února 2014 v La Fabrice premiéru v pořadí již šestého autorského představení s názvem Airground. La Putyka je soubor dnes již dobře známý a představuje přední nový cirkus domácí provenience. Z rozhovoru s principálem Rosťou Novákem se dozvídáme, že novému projektu Airground poskytl zázemí, aby mohl spolupracovat i s umělci z jiných oborů, kteří nemají zkušenosti s novým cirkusem. Jejich nezkušenost byla zároveň pokusem i nadějí, zda by nemohli přinést i jistou inovaci. La Putyka se snaží překračovat hranice mezi akrobacií, moderním tancem, loutkovým divadlem, koncertem a sportem. Vytváří vlastní specifickou poetiku a svůj pohled na tento žánr. A jak se tento specifický pohled odrazil na novém představení?
Už při příchodu do hlediště se divák cestou setká s protagonisty projektu – herečkou a tanečnicí Annou Schmidtmajerovou, tanečnicí Šárkou Bočkovou, sportovkyní Terezou Toběrnou a jedním hercem-muzikantem Davidem Hlaváčem, který zároveň složil hudbu k inscenaci. Všichni účinkující vzbuzují zvědavost diváků těšících se na příběh o třech dívkách a letadlu, o cestě k samostatnosti – jak se můžeme dozvědět z anotace v programu. Ta zároveň popisuje i jednotlivé situace a techniky, které můžeme v představení zhlédnout. Samotný titul nám hned napoví, že se jedná o závěsnou akrobacii. Tvůrci tuto disciplínu obohatili ještě o acro-jógu, choreografie s tanečními a pantomimickými prvky, principy pohybového divadla a živou hudbu.
Bez větších obtíží proveditelné choreografie Toma Rychetského se v jistém měřítku staly samostatnými čísly a dohromady nevytvářely konzistentní ani narativní příběh. Absence dramaturgické spolupráce zapříčinila odlišnou poetiku, než jakou u La Putyky známe. Pozornost diváků upoutalo několik obrazů, v nichž byly předvedeny energické a elegantně koncipované situace. Přesto jejich interní výraz nepůsobil pravdivě. Důvodem mohla být režijní koncepce (Tom Rychetský, Štěpán Benyovszký), která nejspíš opomněla jednání postav v dramatických situacích. Přílišný režijní fokus na akrobatická čísla potlačil dobré nápady, upozadil hereckou stránku a žánrovost inscenace. U interpretek by bylo zapotřebí nejen mnohem více času na zkoušení, ale i detailního proškolení v technice, neboť nedosahují evropského standardu. Nejvíce vyniká Šárka Bočková, která jako tanečnice vychází z techniky tance, a tím výrazně zvyšuje kredit akrobatky. Anna Schmidtmajerová je vymezená svými dobrými hereckými a pěveckými prostředky, které přesahují její pohybovou stránku. Známá trampolinistka Tereza Toběrná zase přišla o možnost projevit nadání ve své dominantní disciplíně a vedle zkušené tanečnice a herečky ztratila dramatický výraz. Přesto musím ocenit jejich fyzickou výdrž, nasazení a píli.
Divák, který zná evropský kontext nového cirkusu, může představení Airground považovat za klauzurní představení nějaké akrobatické školy, např. ve Francii. Pokud je naši tvůrci vezmou zpět do dílny a zaměří se na spolupráci s dramaturgem, režijně je upraví, lépe zdůrazní hudební koncept a změní scénické předěly či synchronizují choreografie a zapracují na technice, potom může vzniknout virtuózní dílo hodné úspěchu na mezinárodním poli.
AirgraoundRežie: Tom Rychetský, Štěpán Benyovszký
Choreografie: Tom Rychetský
Námět: Tom Rychetský, Štěpán Benyovszký
Hudba: David Hlaváč
Akrobatická konzultace: Ilona Jäntti
Projekce: Jiří Andrle
Kostýmy: Kristina Záveská
Světelný design: Ondřej Kyncl
Zvukový design: Jindřich Kravařík
Produkce: Cirk La Putyka
Premiéra: 2. 2. 2014
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Filip
Skvelá odborná recenze! Gratuluji!Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?