Před dvěma lety uzavíralo festival Tanec Praha představení Vertical Road slavného choreografa Akrama Khana. Sám autor se neúčastnil, protože v této choreografii ani netančí. Obdivovali jsme tehdy skvělou práci osmi tanečníků, díky kterým jsme poznali styl této dá se již říci „star“ současné choreografie. Letos se Praha dostala přímo ke zdroji. Akram Khan přijel osobně a navíc přivezl jedno ze svých nejúspěšnějších děl, sólo se silnou osobní výpovědí s názvem DESH. Dílo, jehož název znamená v bengálštině „vlast“, či je zkrácením pro Bangladéš, vlast jeho rodičů, vytvořil rodilý Londýňan Khan v roce 2011 a získal za něj mimo jiné ocenění pro nejlepší britskou taneční inscenaci sezóny.
V čem spočívá síla této autobiograficky laděné poutě za otcovými vzpomínkami? Na jedné straně už v samotném tématu a faktu, že Akram Khan prožívá na jevišti svůj osobní příběh, rozkrývá svůj komplikovaný vztah s otcem a každé jeho gesto je pravdivé a naléhavé. Na druhé straně za ním stojí velký tým tvůrčích individualit, jejichž spolupráce činí z osmdesátiminutového sóla, v jiném případě možná těžko představitelného a „přežitelného“, strhující podívanou. A to natolik, že člověk jde z divadla a nemá vlastně pocit, že celou tu dobu sledoval jen jednoho malého velkého muže, ve kterém se pere dvojí identita, ta bangladéšská, upozaděná a proti ní ta západní, anglická.
Mimořádný je Khanův taneční výraz a nutno říci i výkon – roztáčí po celém jevišti střelhbité otáčky, jeho ruce modelují kolem hlavy spirály, je neskutečně rychlý a přesný. Zároveň plyne prostorem jako voda, jeho tanec přetéká z místa na místo. Za ta léta už si vytvořil svůj originální pohybový styl, mísící klasický indický tanec kathak se západním stylem contemporary dance. V DESHale tanec není hlavním předmětem zkoumání, v popředí je příběh a vlastní výpověď, kterou Khan podává také za pomoci imaginárních postav, chudého bangladéšského kuchaře (geniální hříčka s obličejem namalovaným na skloněné holé hlavě) a malé holčičky.
S děním na jevišti rezonuje hudba skladatelky Jocelyn Pook, emotivní, ač dosti líbivá, umně vytváří konkrétní atmosféru pro jednotlivé obrazy. Představení působí na diváka také svou propracovanou scénou (Tim Yip), ve které se Khanova postava stává jedním článkem v symbióze s ostatními – projekcí, výpravou a light-designem (Michael Hulls).
Akram Khan hovoří o umění jako o zrcadlu našeho života. V představení DESH nastavuje zrcadlo sobě, svému vztahu k otci a jeho domovině, a to způsobem, jenž ho řadí k těm výjimečným dílům, které jsou ryzí a silné. Více takových!
Psáno z představení 3. července 2013, Státní Opera Praha.DESH Režie, choreografie, interpretace: Akram Khan Vizuální design: Tim Yip Skladatel hudby: Jocelyn Pook Světelný design: Michael Hulls Autoři příběhů: Karthika Naïr, Akram Khan Zapsáno: Karthika Naïr, PolarBear, Akram Khan Dramaturg: Ruth Little Kreativní herecký režisér: Zoë Nathenson Hlas Eshity: Sreya Andrisha Gazi Hlas Juia: Eesha Desai Autor obrazové animace: Yeast Culture Konstrukce scény: Sander Loonen (Arp Theatre) Supervizor kostýmů: Kimie Nakano Technický režisér: Fabiana Piccioli Zvukový designer: Nicolas Faure Koordinátor techniky: Sander Loonen Inženýr zvuku: Marcus Hyde Technici: Stephane Dejours, John Valente Režisér zkoušek: Jose Agudo Manažer turné: Mashitah Omar Produkce: Farooq Chaudhry
Před dvěma lety uzavíralo festival Tanec Praha představení Vertical Road slavného choreografa Akrama Khana. Sám autor se neúčastnil, protože v této choreografii ani netančí. Obdivovali jsme tehdy skvělou práci osmi tanečníků, díky kterým jsme poznali styl této dá se již říci „star“ současné choreografie. Letos se Praha dostala přímo ke zdroji. Akram Khan přijel osobně a navíc přivezl jedno ze svých nejúspěšnějších děl, sólo se silnou osobní výpovědí s názvem DESH. Dílo, jehož název znamená v bengálštině „vlast“, či je zkrácením pro Bangladéš, vlast jeho rodičů, vytvořil rodilý Londýňan Khan v roce 2011 a získal za něj mimo jiné ocenění pro nejlepší britskou taneční inscenaci sezóny.
V čem spočívá síla této autobiograficky laděné poutě za otcovými vzpomínkami? Na jedné straně už v samotném tématu a faktu, že Akram Khan prožívá na jevišti svůj osobní příběh, rozkrývá svůj komplikovaný vztah s otcem a každé jeho gesto je pravdivé a naléhavé. Na druhé straně za ním stojí velký tým tvůrčích individualit, jejichž spolupráce činí z osmdesátiminutového sóla, v jiném případě možná těžko představitelného a „přežitelného“, strhující podívanou. A to natolik, že člověk jde z divadla a nemá vlastně pocit, že celou tu dobu sledoval jen jednoho malého velkého muže, ve kterém se pere dvojí identita, ta bangladéšská, upozaděná a proti ní ta západní, anglická.
Mimořádný je Khanův taneční výraz a nutno říci i výkon – roztáčí po celém jevišti střelhbité otáčky, jeho ruce modelují kolem hlavy spirály, je neskutečně rychlý a přesný. Zároveň plyne prostorem jako voda, jeho tan
ec přetéká z místa na místo. Za ta léta už si vytvořil svůj originální pohybový styl, mísící klasický indický tanec kathak se západním stylem contemporary dance. V DESH ale tanec není hlavním předmětem zkoumání, v popředí je příběh a vlastní výpověď, kterou Khan podává také za pomoci imaginárních postav, chudého bangladéšského kuchaře (geniální hříčka s obličejem namalovaným na skloněné holé hlavě) a malé holčičky.
S děním na jevišti rezonuje hudba skladatelky Jocelyn Pook, emotivní, ač dosti líbivá, umně vytváří konkrétní atmosféru pro jednotlivé obrazy. Představení působí na diváka také svou propracovanou scénou (Tim Yip), ve které se Khanova postava stává jedním článkem v symbióze s ostatními – projekcí, výpravou a light-designem (Michael Hulls).
Akram Khan hovoří o umění jako o zrcadlu našeho života. V představení DESH nastavuje zrcadlo sobě, svému vztahu k otci a jeho domovině, a to způsobem, jenž ho řadí k těm výjimečným dílům, které jsou ryzí a silné. Více takových!
Psáno z představení 3. července 2013, Státní Opera Praha.
D
ESH
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?