Analýza divadelního představení aneb Proč číst Pavise?

Teatrologické studie profesora Patrice Pavise patří dlouhodobě k nedílné součásti odborného vzdělávání divadelníků a teoretiků. V českém prostředí se významně zapsal do povědomí jako autor mezinárodně uznávaného Divadelního slovníku (1996, česky vydal Divadelní ústav v překladu Daniely Jobertové v roce 2003). Francouzský vědec a pedagog dlouhodobě působil na Université de Paris-VIII a jako hostující profesor vyučoval na předních světových univerzitách. Přednáší nejen teorii, ale vede i praktické divadelní semináře. Publikaci Analýza divadelního představení v roce 2020 z francouzského originálu L’analyse des spectacles: théâtre, mime, danse, danse-théâtre, cinéma, vydaného roku 2005 v nakladatelství Armand Colin, pro první české vydání přeložila Kateřina Neveu.

 

Patrice Pavis: Analýza divadelního představení. Zdroj: NAMU.

Patrice Pavis: Analýza divadelního představení. Zdroj: NAMU.

Pavis zde opět necílí jen na profesionálního umělce, estetika, kritika či intelektuálního konzumenta, velmi dobře může oslovit i zaníceného milovníka divadla. Text má potenciál srozumitelně a přehledně promlouvat ke komukoli vnímavému se zájmem o kontextuální přístup. Autor mapuje divadelní terén z mnoha úhlů metodologických přístupů a teorií. Vystupuje jako průvodce, jenž nehierarchizuje jednotlivé metody, ale zcela zásadně preferuje otevřenost a pokoru k mnohosti možností rozboru, od intuice přes mezioborový dialog po vědecké analýzy.

Rozsáhlá publikace nabízí strukturovaný a všestranný pohled na složitost zkoumaného teritoria. Nespokojuje se však s předkládáním zaručených postupů, návodů, globálních modelů či šablon, ani nevystupuje autoritativně, naopak předstupuje před čtenáře nepodbízivě a dialogicky. Akcent klade důraz stejně tak na spontánní divácké reakce, na receptivitu, jako na akademickou interpretaci. Obsah charakterizuje pluralita metod a pojmová hojnost s cílem zkoumat výsledek kreativní práce, konkrétně analyzovat divadelní představení či událost. Nenaléhá na jediný možný způsob popisu ani na rozdrobení zážitku nebo odborného pohledu na mikročástice, ale opakovaně poukazuje na analytickou a metodologickou rozmanitost.

Publikaci tvoří precizní struktura rozdělená na tři hlavní části. V první, nazvané Podmínky analýzy, je čtenář uveden do ohniska autorova zájmu, který se v jednotlivých kapitolách podrobně věnuje stavu a bilancování výzkumu a nástrojům analýzy. Druhý, velmi objemný celek čitelně rozebírá Scénické složky. Dělí je například na práci herce, hlas, hudbu, prostor, čas, jednání, text a mnohé další oblasti hmotného i nehmatatelného a pomíjivého charakteru. Věcně si všímá i tělesných umění, jako je pantomima, tanec, taneční divadlo. Ve třetím oddílu s názvem Podmínky recepce, opět rozvíjeném v pečlivě vystavěné kostře kapitol a podkapitol, autor zve k nahlédnutí na tři přístupy: psychologický a psychoanalytický, sociologický přístup diváka a antropologickou, interkulturní analýzu. Bohatý a pestrý závěr nejen pro labužníky teorií a metod si například všímá performančních studií (performance studies) a pro lepší pochopení je uvádí do vztahu s divadelní vědou. Za velmi cenný vklad považuji Pavisovu tzv. Záchytnou bibliografii, ve které se vedle běžného seznamu inspirativních pramenů a souvisejících výzkumů detailněji věnuje vybraným publikacím. Na celé ploše knihy pak věcně a výstižně prokládá myšlenky konkrétními příklady z praxe.

Autor hned v úvodu diverzifikuje dva zásadní termíny, a to inscenaci jako syntetický systém možností a organizujících principů čili abstraktní a teoretický koncept a konkrétní představení, empirický předmět bádání, kterému se zde podrobně věnuje na více než šesti stech stranách. Postupuje velmi systematicky a rozebírá rozdílné pojetí analýzy od častých či běžných způsobů, jako je například reportáž rekonstrukce, a dál vnáší pojmy, které opět řetězí nebo vysvětluje v paralelách a odkazech. Často ubezpečuje čtenáře, kam jeho kroky spějí, o jakou metodologii se opírá, ke které přejde nebo kterou by bylo vhodné použít. Tematické bloky zahajuje rekapitulací řečeného a nastíněním směru, kudy se bude jeho myšlenková trajektorie dál ubírat. Nepovyšuje se však do intelektuálních rovin, nenahrává pouze akademikům nebo na smeč všemu „antiintelektuálnímu“, naopak obrací se na diváka s plnou důvěrou v jeho úsudek i spontaneitu. Napomáhá mu ale, aby se neutopil v chaotické „dojmologii“, a to navigací mezi analýzou a interpretací, naznačuje mu úskalí již tradiční sémiologie, opírá se o psychologii, sociologii, fenomenologii, antropologii a další vědy či nové teorie, dokonce rýsuje rámce vymykající se dosavadní terminologii. Připouští například, že k uchopení fenoménu nezachytitelnosti může dobře posloužit i docela nevědecký a nesémiotický pojem energie. Pavis samozřejmě předkládá čtenáři možnost členit představení na jednotlivé složky (režie, dramaturgie, herectví, scéna, text ad.), ale neupírá mu ani svobodu upřít pozornost na výrazný fragment, nebrání mu spojovat pocitové body, vytvářet si vlastní síť vjemů a poznatků. Může se zaměřit na detail hereckého výrazu, gestický slovník mima, koncept tanečního představení, na úplně cokoli, co sám považuje za podstatné. Autor mu nejenže napoví, jak určit uspořádání a vztahy scénického díla, současně mu pojmenovává způsoby utváření názorů a předestírá mu vhodné nástroje komunikace zážitků, ať mu jde například o ponor do velmi podrobného rozebrání gestuality, nebo analýzu představení formou dotazníků.

Pavis vede ke strukturované všímavosti, aby divák (i v roli profesionálního kritika, uměnovědce, estetika atp.) dokázal znovu oživit viděnou a prožitou událost, a to srozumitelně, s emočním nábojem a ideálně stylově. Autor se s velmi vhodně volenými slovy mrštně a svižně pohybuje v deskripci a analýze časoprostoru scénického dění. Přehledně udržuje ideový tok, rozpíná se sice dynamicky, ale organizovaně. Nelze mu ani vytknout, že vysvětluje také běžné divadelní jevy a komponenty, protože nejedná svrchovaně a v souvislosti se zkoumanou oblastí je vystihuje plasticky. Často klade otázky, vyslovuje hypotézy a nebojí se ani užití slova „složité“, když jde například o verbálně sotva vystihnutelnou záležitost, anebo vědecky neuchopitelné aspekty představení, čímž opět čtenáři nahrává přijmout do rozboru intuici a kreativitu.

Publikace Analýza divadelního představení je z hlediska formy i obsahu stěžejní teatrologickou prací, ke které je žádoucí se vztahovat, a hlavně se dle potřeby vracet, i kdyby kriticky a s výhradami vzhledem k datu jejího vydání. Pavis vytvořil úctyhodné konceptuální dílo s jasně naznačenou historií výzkumu v dané oblasti a také přinášející nové impulzy. Není nad to moci si ověřovat Pavisovy teorie v praxi, a zároveň si přiznat, že živé umění je procesuální, tudíž i teoretické reflexe mají nárok na jistou nedokončenost, mnohost otázek a vývoj. Rozbor divadelního představení tak nemusí být nutně povinným nebo profesionálním prodíráním se mlhou či osobním vybavováním vzpomínek, ale také hodnotu generujícím textem. Osobně jsem motivaci a pozornost k textu našla i v praktické examinaci, a to pokusy analyzovat stejné představení několika způsoby. Přistoupí-li čtenář na podobné „hry“, věřím, že je možné s Patricem Pavisem vytrénovat vytrvalost a orientaci v ne zcela přehledném metodologickém terénu a celkově na poli živého umění.

 

Bibliografické údaje:

PAVIS, Patrice, 2020. Analýza divadelního představení. Přel. Kateřina NEVEU. Praha: Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU. IV. svazek Teoretické řady. ISBN 978-80-7331-549-8.

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Patris Pavis

Multižánrové

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: