Anna Polívková a Pan Padlý v Ponci

Jejich duet vypráví o dlouholetém soužití páru v rovině, v níž se střídá nepochopení s porozuměním, manipulace s pokořením, kde se kompetitivnost skákajících performerů proměňuje v zábavnou hru. Tereza Ondrová hovoří s nadsázkou o situaci dvou lidí, kteří o sobě po společně strávených letech již ztratili iluze a bezděčně přijímají své vrtochy. Kontrast stárnoucímu páru vytvořila mladičce a tak trochu „lehce“ a rozcáple vyhlížející Anna Polívková, která se v úvodu vetřela do představení a prozpěvovala verše o tom, jak by chtěla prožít opravdovou lásku, zpívajíc o to zoufaleji a vehementněji, o co s větším nasazením se ji Robert Janč snažil odstranit ze scény. Dílo sršelo nápady, ale po druhém zhlédnutí (od premiéry)  již nemá moc co objevovat, trochu pokulhává i načasování jednotlivých scén, které se místy stávají příliš rozvleklými. Méně je zkrátka někdy více… Téma stárnutí a nesplněných (či splněných?) tužeb a snů rozehrává právě i Anna Polívková. Z kostýmu a la lehká děva se proměnila ve stařičkého dědečka, který si získal sympatie diváků hned v úvodním nesmělém vstupu do hlediště. Charakteristická šouravá chůze, stařecký třes, nevyhnutelně postupující demence byly zvládnuty na výbornou. Během zhruba dvaceti minut předvedla paletu komických situací, počínaje od vítání se se svým stínem, přes prohlídku pokladů ukrytých v kapsách svého obleku. Hlavním pohonem staříčkova jednání byla touha vzlétnout, přiblížit se k nebesům, a to z počátku formou maximálního fyzického vypětí paží až po rozmluvu s „bohem“, od úmorného snažení přes prosby až po výhružky. Vše marně. Slitování nakonec přichází, avšak spíše v podobě „ďáblova strůjce“-ženy-Terezy Ondrové oděné do původního kostýmu Anny Polívkové z prvního představení. Nejistou chůzí, jakoby podnapile se přiškobrtá ke staříkovi a nekonečně dlouze ho políbí. Tělo staříka stále zůstává na zemi, ale jakoby se začala vznášet jeho duše. Se zbytky rudé rtěnky na rtech se pouští do tance, jehož dynamika a extatičnost se zvyšuje. Za nejvyššího víření světlo zhasíná, hudba utichá. Konec. Dojem přetrvává, a to především díky silné interpretační kvalitě Polívkové a komičnosti, za níž je však znát samotnou tragiku situace doprovázené hudbou G. F. Händela znějící jakoby zdaleka či improvizovanými zvuky na cimbál. Dojemná je také stydlivost a obava, s níž aktér(ka) vstupuje na scénu a které se postupně zbavuje po navázání kontaktu s publikem, vrcholící v momentech, kdy se dožaduje poklonami potlesku za předvedené gagy. Ten si právoplatně zasloužila a diváci její výkon náležitě ocenili.    Recenze psaná ze dne 10. 2. 2009, divadlo Ponec.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: