Anomalie – Rituál, destrukce i znovuzrození

Malé bílé kruhové pódium obklopili diváci ze čtyř stran. Jeho umístění ve středu sklepního prostoru, kde se X10 nachází, evokovalo už od počátku jakýsi piedestal, nebo naopak pranýř, ostře sledovaný davem. Z reproduktorů se ozval ženský hlas a ve chvilce hluboké tmy se na bílém kruhu objevila tanečnice, schoulená v nízkém dřepu, jako by se zhmotnila z prachu a kouře kolem sebe. Po tomto efektním začátku zvláštní pocit z převahy a skoro až nepatřičného voyerismu přihlížejících ještě zesílil. Zranitelné tělo v nepřirozené pozici se začalo na bílém kruhu pomalu otáčet, rozmotávat a otevřela se jeho cesta k jakémusi rituálu přerodu, růstu, znovuzrození…

Ono tělo, neúprosně vystavené a pozorované ze všech úhlů, patřilo tanečnici a performerce Joaně Simões, která při přípravě projektu spolupracovala s Evou Urbanovou na výzkumu pohybového materiálu a vtiskla do sólové role osobitý výraz. Její až dětská jemnost kontrastovala se syrovou, archetypální, až animální ženskou energií, kterou po celou dobu vyzařovala. Bledá tvář, tmavě podbarvené oči a dozadu uhlazené vlasy prozrazovaly živočišnost rezonující pod povrchem a utvářely obraz tak trochu morbidní, neuchopitelné krásy. Kostým v barvách krve a kůže výtvarnice Miriamy Kardošové zase přiváděl pozornost zpět k tělesnosti, masu a kostem, stejně jako kresby na celém těle kopírující žíly a svaly.

Simões se svou postavou doslova stala, nechala ji vyvěrat přímo ze sebe. Byla maximálně přítomná a soustředěná, zároveň však vzdálená a neutrální – symbolizovala bytost, příběh úsilí a boje, odraz všech lidských těl. Její pohyb prostupovalo neustálé napětí a naléhavost, krkolomné až křečovité polohy těla provázel dojem vnitřní bolesti a neustálého pnutí. Každý záchvěv svalu měl svou váhu a tělo jako by se chtělo osvobodit ze svého pevného obalu. Tento originální choreografický jazyk místy připomínal tanec butó, jindy zase animaci rozfázovanou na jednotlivé obrazy nebo umění kontorze. Věřím, že ti diváci, kteří se dokázali na performerku citlivěji napojit, mohli při pohledu na její místy spasmický pohyb a extrémní polohy těla pocítit až fyzickou reakci a přejímat téměř hmatatelnou tenzi. Ostatně, Anomalie si dává za cíl nabourávat komfortní zónu účastníků a angažovat je více než jen jako pozorovatele.

Intenzivní atmosféra a vibrující energie soustředěná na plochu jednoho čtverečního metru od začátku nevyhnutelně vyvolávala očekávání, kam až se hranice těla budou posunovat a zda jeho snažení skončí sebezničením, nebo osvobozením. První polovina představení byla přímo nabitá jak pohybovou, tak výrazovou invencí, kterou klíčově podpořil propracovaný světelný design Tasyi Nafiginy, gradující spolu s rozvíjejícím se pohybem. Ten došel až do bodu, kdy tanečnice stála vzpřímeně a pevně v barevné smršti světel, silná a stabilní. Od té chvíle se ale představení rozmělnilo v další sérii opakujících se extrémních pozic, které se proměňovaly spolu se zhasínajícím a znovu se rozsvěcujícím světlem. Prvotní intenzita se jaksi postupně vytrácela, až přešla ve více méně neutrální, ostřeji neohraničený závěr. Nemohla jsem se tak ubránit pocitu, že obě poloviny nebyly příliš vyvážené a pozornost diváka tak mohla po silném úvodu upadat.

Anomalie nicméně naznačila směr, jakým se uskupení body2022 hodlá ubírat – dominuje mu hledání originálního pohybového vyjádření vycházejícího z hloubkového výzkumu, testování a posouvání hranic a snaha vytvořit komplexní zážitek, který dokáže zaměstnat všechny smysly a uvědomit a zvědomit si fyzickou přítomnost nejen interpretů, ale i sledujících. Podle mne velmi slibný start autorské tvorby, která ponese osobitý rukopis a bude mít odvahu vydávat se těmi náročnějšími, ale o to zajímavějšími tvůrčími cestami.

 

Psáno z představení 31. března 2023 v Divadle X10 v rámci festivalu Česká taneční platforma.

 

Anomalia
Koncept, choreografie: Eva Urbanová
Performance: Joana Simoes
Hudba: Stroon
Světelný design: Tasia Nafigina
Hlas: N I I V A
Kostým: Miriama Kardošová
Výroba platformy: Josef Malík
Produkce: body2022, Nhung Company
Speciální poděkování: Svetlana Kozlová, Michal Klodner, Aleš Neměc, Ondra Mikula