Antikódy, experimentální poezie Laterny magiky

Antikódy, experimentální poezie Laterny magiky

Antikódy, experimentální poezie Laterny magiky

Laterna magika se opět probudila k životu a spěšně dohání ubíhající 21. století. Po únorové premiéře pro děti přinesla do dialogu jevištních technologií svůj nový příspěvek v podobě tanečně-multimediální poetické seance. Havlovy nadčasové Antikódy posloužily jako ideální téma pro projekt zamýšlející se nad vztahem člověka a komunikačních technologií, které vytvořil. Minimalistická režie Braňo Mazúcha se účelně snoubila s ironickou formou Havlovy politické poezie. Jednoduchost, přímost a síla nadsázky v jevištním zpracování amplifikovala básníkovy verše, jednotlivá písmena křičela z jeviště, slova se drala divákovi pod kůži a zanechávala silné echo v lidském svědomí. Osamělý boj jedince s realitou slov, který věcně zpodobňovala civilní choreografie Věrky Ondrašíkové, mrazil svou aktuálností. Na forbíně stojí stůl se starým psacím strojem a lampičkou. Před ním sedí člověk. Pomocí minikamery se stáváme voyerem jeho myšlenek, jeho tvorby. Zamyšlený rukopis sledují diváci na osvíceném panelu (monitoru) vedle něj: JÁ. Zasadí papír do stroje a ztichlým hledištěm se ozvou nostalgické údery kláves. Tištěné znaky se ihned zobrazují přes projektor na velké fólii oddělující zbytek jeviště: 1936, 1937, 1938... Roky plují vesmírem a my sledujeme postavu, která se před nimi vynoří, jak prochází zpět svým životem, vzpomíná na uplynulé roky, pohrává si s nimi a mávnutím ruky je opouští. 1993. Střih. Fólie se změní na interaktivní klávesnici, za níž tušíme pět černě oděných postav, deset rukou. Všema deseti na ni tanečníci píší stále stejné slovo: SPISOVATELSPISOVATELSPISOVATEL, které se množí na plátně do jednoho z Havlových typogramů. Jsme v reálném čase i prostoru, nic není předtočeno, nic není zadarmo – slova vznikají přímo přes pohyby jejich těl, jejich tancem po klávesnici, k němuž jim jako flašinet hraje starý psací stroj. HUMANITA. SVOBODA. LÁSKA. Svými civilními pohyby přednáší pět mužů Havlovu strohou poezii. U básně ŽIVOT se trochu poperou. JÁ. Stín, který nás pronásleduje. TY. Stín, který si dělá, co chce. KONSTRUKTIVNÍ SATIRA je zahrne smrští procent a čísel. Se zvukovou kulisou parlamentu či soudní síně aktéry bombardují paragrafy, vykřičníky, otazníky a odrážky, proti nimž jsou naprosto bezbranní. Postaví-li se jim ale člověk odvážně tváří v tvář, sesypou se jako sněhové vločky, bezduché a prázdné. To, co všechny zadusí je nakonec KULT OSOBNOSTI, který se roztahuje geometrickou řadou tak dlouho, dokud vše nepohltí. ČLOVĚK tohle všechno stvořil. ČLOVĚK, který je sám proti tištěným slovům. Proto by někdy raději chtěl být PTÁK. A uletět ze své lidskosti. Za zčernalou fólií se dosavadní posluhovači písmen a slov probouzejí do svého snu. A jako děti v parku se najednou rozbíhají a padají, létají a narážejí, skáčou a dotýkají, tancují... prožívají svou existenci svými těly, naplno i beze slov. Postava autora, která se mezi nimi zjeví, vypadá šťastně. Se shovívavým úsměvem přichází k fólii a roztřeseným písmem se podepisuje: Václav Havel 21. 3. 2013. Jako zkušební projekt work in progress slibuje představení Antikódy mnoho nosných nápadů. Řada z nich by jistě snesla více času pro svůj rozvoj a variace, zpřesnění a zefektivnění. Některé efekty se opakovaly příliš dlouho a potřebovaly by dynamičtější spád, jiné byly opuštěny zbytečně nevyužité. Interaktivní skenování pohybů tančících těl a přenos dat přes projektor na plátno s minimálním zpožděním (realtime tracking, Dan Gregor) nabídlo každopádně mnoho zajímavých podnětů. Nejsilnější stránkou představení byl zvukový doprovod, který mísil autentické zvuky performerů s předtočenými ruchy a hudbou (Michal Nejtek) a vtahoval diváky do dění. Dramaturgicky nosné vstupy spisovatele na forbíně byly někdy zbytečně skromné, přestože autentický zvukový design jeho performera (Stanislav Abrahám) i ruční manipulace s kamerou nabízely mnoho osvěžujících prvků. Poslední taneční část byla trochu zbytečně upozaděná, přestože by mohla být pointou díla. Siluety tanečníků v černém byly na spoře osvětlené scéně za fólií stěží rozeznatelné, zvláště po hodinovém oslnění projekcí. Jak ale doufají sami autoři, jejich dílo nekončí premiérovým tvarem. Můžeme se těšit na neustálé zdokonalování práce s novou technologií, jejíž objevování k dokonalému využití vyžaduje dostatek tvůrčího času. Boj mezi člověkem a technologií ještě neskončil. Pokud jsou Antikódy první vlaštovkou ve snaze poskytnout unikátní prostor Laterny magiky mladým tvůrcům k experimentování, pak se Národní divadlo vydalo ve využití jejího potenciálu správným směrem. Koncept: Braňo Mazúch, Dan Gregor
Režie: Braňo Mazúch
Interakce: Dan Gregor
Choreografie: Věra Ondrašíková
Hudba: Michal Nejtek
Sound-design: Stanislav Abrahám
Light-design: Patrik Sedlák
Programing softwaru: Jakub Koníček
Animace: Denizcal Yuzgul
Kostýmy: Kristýna Javůrková
Dramaturgie: Daniel Přibyl
Premiéra: 21. 3. 2013, Nová scéna Národního divadla.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: