Árbakkinn – Tělo jako krajina, krajina jako tělo

V nově uvedeném tanečním projektu Štěpány Mancové, který vznikl v koprodukci olomouckého Divadla na cucky a pražského Studia Alta, zobrazují dva performeři svá těla jako součást jednoho všeobjímajícího celku. Název inscenace Árbakkinn pochází ze stejnojmenného názvu islandské básně od Einara Georga Einarssona, jejíž název v překladu znamená „na břehu řeky“.

Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.

Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.

Einarssonova báseň vypráví o islandské řece, která ve svém modrém snu hraje na smyčce a peřeje, vypráví o jejím dávném umění skládat symfonie a o ozvěně zvuků a melodií, které rezonují v lidském srdci. Atmosféra islandské přírody a její čas, který nerušeně a nevzrušeně plyne, nás provází celou inscenací. Specifické tempo samo v sobě zahrnuje čas navázaný na pozvolné přírodní rytmy, pohyby zvěře a rostlin. Je to také čas, který vzájemně provazuje hned několik dějů, takže každá malá změna nebo posun znamenají hlubokosáhlé proměny, což se v inscenaci jasně odráží.

Na potemnělé scéně je pouze hlína, tři podélné kartonové roury podobné válcovým objektům bez vnitřku, jakési tubusy, a dvě těla. Tanečníci Šárka Říhová a Šimon Klus jsou minimálně oděni a hnědá zemina, která je rozeseta po celé scéně, smývá hranici mezi tělem a krajinou, pot se mísí s hlínou, hlína s kůží a vše, co je zdánlivě neživé, ožívá.

Performeři za doprovodu pochmurné ambientní hudby roztančí svá těla do nenuceného, plynulého toku pohybů, při kterých používají přirozené linie a energii svých těl. Hudební podkres úzce spolupracuje s tancem. Nepřináší určující rytmus a tempo, ale podporuje téma a dotváří atmosféru.

Ve fyzicky velmi náročném tanci plném změn v rytmu, rychlosti a směru duo fyzicky zobrazuje pulzující rytmy zvěře a rostlin, přírodní rytmy vod, země nebo kamene.

Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.

Ke třem tubusům zaujímají performeři různé vztahy, které iniciují nový pohyb a změnu dění na scéně. Objekty symbolizují architekturu a zároveň nesou význam industrializace. Tvar válce je neurčitý. Není v něm žádná ostrá hrana, která by určila konec, je v něm spíše jistá návaznost. Také obrazy kontinuálně plynou, není mezi nimi jasná hranice a v mnohých vidíme daleko přes jejich zakončení. Nerušené plynutí neurčitého a neuchopitelného času definujícího život, jak jej známe, probouzí všechny přítomné k citlivosti pro přirozený řád a koloběh, k čemuž celá akce směřuje. Tato citlivost nás váže k přírodě silněji, než si uvědomujeme.

Ačkoliv je znatelný rozdíl mezi budujícím, dynamickým, rychle řešícím mužem a trpělivou a střídmou ženou s citlivým duchem, není primárně důležité, že se jedná o rozdílná pohlaví. Těla performerů představují buď rovnocenné partnery, nebo se propojují do jedné osoby, potažmo hmoty. Mají mezi sebou silný, vnímající vztah, který je spojující a proměňující se zároveň. V závěru jde o splynutí, jakési svázání tanečníků s matičkou zemí, i o odevzdání se sobě navzájem. Za doprovodu téměř meditační hudby oba manifestují svá rozhodnutí, která každý sám za sebe učinil.

 

Psáno z představení 4. října 2020, Studio Alta.

 

Árbakkinn
Choreografie a koncept: Štěpána Mancová
Tanečníci: Šárka Říhová, Šimon Klus
Choreografická spolupráce: Eva Stará
Hudba: Konstantin Wolkenstein
Světelný design: Josef Malík
Kostým: Blanka Klusová
Premiéra: 14. 9. 2020

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 4x

Témata článku

ÁrbakkinnŠárka ŘíhováŠimon KlusŠtěpána Mancová

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2020

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2 3 4 5
6
7
8
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30 1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: