Předně značně posunuté libreto: jde spíš o nový příběh než o úpravu, některé škrty v choreografii jsou více nápadné. Klíčovou postavou je Bílá dáma, ochránkyně Raymondina šlechtického rodu, postava, která v posledních verzích mívá minimální prostor nebo se zcela vynechává. Zde je to ona, kdo rozhoduje o vývoji děje. Po jejím představení v prologu se scéna otevře klasickým dvorským výjevem: dívky vyšívají, mladí šlechtici se učí šerm, posléze se všichni oddají tanci, k nelibosti hraběnky Sibylly. Seznamujeme se s Raymondou, rytířem de Brienne, který jí daruje hedvábný šál a pak odchází na křížovou výpravu, téměř bez rozloučení. Již v prvním obraze se objevuje Abdérachman (kupodivu ho při prvním výstupu ani nedoprovází obvyklá družina otroků). Dvoří se Raymondě, která k němu zahoří citem, a daruje jí rudý květ lilie. Na začátku druhého obrazu Raymonda porovnává dary od svých ctitelů a klade je na obraz bílé patronky. Ve snu, jenž ovládá Bílá dáma, tančí s de Briennem, ale opět se objeví Abdérachman a získává si ji.
První dějství je choreograficky vyvážené, i když nepočetný soubor nedovoluje mnoho invence, obzvlášť ve snu je práce s dívčím sborem jaksi nevýrazná. Také Raymondiny přítelkyně mají méně prostoru.
V druhém jednání obdrží Raymonda dopis od vracejícího se rytíře, ale přichází Abdérachman, který ji zcela okouzlí, jejich společnému odchodu zabrání příchod de Brienna. Raymonda se snaží zabránit souboji, a když Abdérachman padne (dík zásahu Bílé dámy), nese Raymonda těžce jeho smrt a odmítá rytíře. Znovu zasahuje Bílá dáma, aby snoubence smířila. Celé jednání se potýká s nedostatečným počtem tanečníků. Dvojice Saracénů přichází o finálový výstup: na gradující hudbu (bakchanále), tančí Abdérachman, ale bez typických divokých pohybů a gest (ostatně už při prvním výstupu Saracénů ztrácí jeho tanec důraz, je spíš exhibicionistou než charismatickým mužem). Při španělském tanci (čtyři muži a jedna žena) je Abdérachman dokonce partner Španělky (!), až se zdá, že jde o flirt.
Nejslavnější část baletu z posledního jednání větším zásahům unikla. Pouze opět nedostatek tanečníků zapříčinil předčasný příchod Maďarů. Pas classique hongrois zůstává nedotčen včetně začátku, jen je občas vidět lehkou nejednotnost v adagiu. Přesto jsou zážitkem nejen variace Jeana de Brienne a Raymondy, kterou doprovází vynikající klavírní přednes.
Synchronizace v některých výstupech pokulhává, Raymonda je prubířským kamenem pro každý soubor. Andrea Smejkalová v roli Raymondy je technicky jistá, typově však příliš dívčí. Michal Pimek jako Jean de Brienne se dobře uplatňuje, přesto největší úspěch sklidil Jan Fousek coby Bérangér. Abdérachman Luďka Mrkose trochu postrádá oheň a lehkost, jako nezemská Bílá dáma se dobře uplatňuje Eriko Wakizono. Velký úspěch měl saracénský pár (Markéta Habalová, Gustavo Beserra – škoda, že jejich výstup nemůže být kompletní, divák by jistě přijal divočejší orient a bakchanale třeba na úkor maďarského tance). Nelka Lazović a Monika Pimková jako přítelkyně Raymondy ovládají své party precizně, i když v některých okamžicích ve společných výstupech jedna druhou předchází.
Výprava Josefa Jelínka je jako vždy nákladná. Dalo by se polemizovat o stylu kostýmů: pro první tři obrazy volí jako inspiraci gotiku a ženské postavy oděl do splývavých říz. Nepříliš velké rozlišení barev zpočátku ztěžuje identifikaci postav, dokonce i Raymondy. Tradičním oděvem pro Raymondu i její družky je balerína a některým konzervativním divákům bude chybět. Však se také tanečnice jinak zaskví, když si sbor oblékne rozšířené sukénky ve snové části nebo typické tutu v závěru.
Silným zážitkem je hudební produkce orchestru Janáčkova divadla, který interpretuje Glazunova opravdu zdařile. Oko diváka pak s uspokojením spočine na klasických variacích a inovace v libretu přijme jako osvěžení. Soubor jistě časem přivede představení k dokonalosti. Psáno z představení 26. února 2008. Fotografie: Luděk Svítil